Kdo umí, neučí

Říká se jako nemilosrdný vtip, proč prý medici nemají jarní prázdniny. Odpověď: protože by si udělali pajdák. Je to jistě ošklivý vtip a je to přehnané, ale dotýká se to jednoho z nepřehlédnutelných problémů našeho vzdělávacího systému.

Středoškolské učitelství je zvláštní zaměstnání. Na jedné straně je pravda, že platy jsou nízké, že kdo chce opravdu udělat kariéru včetně vyšší mzdy a vyšší prestiže, mizí kamsi do výzkumu, na straně druhé platí pravidlo, že profese učitele má očividné výhody: rok má deset měsíců, týden dvacet čtyři hodin a hodina má čtyřicet pět minut. Kdo z nás to má, že může o půl čtvrté nebo o půl třetí nebo o půl druhé zmizet z práce domů, s obvyklým nářkem, že ty hory sešitů, to si nikdo neumí ani představit. Ale po pořádku, nejprve zápory.

Ekonomická situace je opravdu relativně špatná. Učitelství je optimálním zaměstnáním pro člověka, který bydlí ve svém, má auto, odrostlé děti a naplňuje ho to. Učitelství naopak není optimální zaměstnání pro člověka, který právě založil rodinu. Pokud jsou mladí manželé ke vší smůle učitelé oba, a ještě ke všemu chtějí mít vlastní děti, situace je finančně téměř neřešitelná. Učitelství přitom přes všechno přehánění opravdu není jednoduchá profese a na dveřích mnoha kabinetů visí dodnes povzdech Otokara Březiny z roku 1892, který neztratil nic ze své naléhavosti:

„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a neustálým krvácením intelektuálním.“

Kdo to nezažil na sobě, neuvědomí si, že Březina přeháněl jen velmi málo.