Transatlantický finanční prostor

Ve svém minulém příspěvku jsem ukázal, že problém současného sjednocování bankovního dozoru v Evropské unii je nevyhnutelný, bohužel je však technicky velmi nešťastně provedený. Sjednocování ve finančním světě je symptomatické pro dnešní dobu, a to nejen z pohledu působnosti velkých finančních korporací, které v tomto mají náskok, ale především z pohledu regulací a nastavování pravidel. Příkladem tohoto jevu je vytvoření vzájemného transatlantického derivátového prostoru, kdy se finanční instituce a korporace, které působí na území Evropské unie nebo Spojených států mohou volně rozhodnout, která pravidla budou dodržovat, neboli, kterému regulátorovi se budou zodpovídat.

V čem tedy konkrétně tato nová dohoda spočívá? Předně, dohoda se týká derivátových obchodů a obchodníků s nimi, tj. obchodů s kontrakty, které jsou postavené na cenách akcií, měn, úrokových měr či třeba komodit. Ačkoli se nejedná o „reálné” zboží, derivátový trh je ohromný, v porovnání s Českou republikou mluvíme zhruba o 3000krát větším objemu, než bylo její HDP v roce 2012. Do nynějška platilo, že pokud kdokoli obchoduje se subjektem, který podléhá regulaci Spojených států, pak sám spadá pod působení amerických regulátorů a musí splňovat jejich pravidla.

Tzn. pokud se evropská banka snažila uzavřít finanční derivátový kontrakt s americkým protějškem, musela sama vyplňovat regulační předpisy amerických úřadů, stejně jako musela doložit, že splňuje explicitně regulační předpisy své domovské evropské země. Nyní už stačí, pokud splňuje jen evropské regulační předpisy a může ve Spojených státech působit. Stejně tak pokud finanční instituce splňuje americké normy, z pohledu evropského regulátora je to dostačující. Tato dohoda tak stvrdila, že obě strany Atlantiku považují regulační opatření za ekvivalentní a výrazně tak zjednodušily transatlantický derivátový obchod.