Jak pojistit váš důchod před krizí?

Každá země má svou Achillovu patu. Tu kyperskou, doprovázenou frontami před místními bankami a protievropskými demonstracemi, máme všichni v živé paměti. Spočívala, stejně jako ta islandská a irská, v umělém nabobtnání bankovního sektoru, který byl mnohonásobně větší než jejich roční HDP (u Kypru např. osminásobně). Řecko a mnoho dalších zase trpí přebujelostí a neefektivitou státu. Ty jsou příznačné i pro Katar, Kuvajt a spol., kde přes 80 % občanů pracuje ve státní sféře a kde nebezpečí tkví v přílišné závislosti na ropných ziscích. Francie pro změnu „vyniká“ svými sociálními výdaji, které dosahují přes 32 % HDP, a značně tak převyšují např. 9 % v Jižní Koreji nebo 18 % v Kanadě. Španělská zranitelnost spočívá mimo jiné v neflexibilním a silně regulovaném trhu práce přispívajícím k současné masivní nezaměstnanosti.

Jak souvisí současná krize a penzijní systém?

Ve výčtu rizik států bychom mohli dále pokračovat. Nabízí se provokativní otázka: jak souvisí kyperská a ostatní nedávné krize s důchodem, na který si celý život platíte a který vám český stát slíbil? Pokud se vůbec nějaká souvislost připustí, tak se argumentace soustředí na přímé krátkodobé efekty, jako je negativní vliv oslabení evropské ekonomiky na náš export a zaměstnanost či pokles cen akcií.

Občas se zmíní následný impakt těchto cyklických výkyvů na udržitelnost veřejných financí. Existuje však i nepřímá dlouhodobá souvislost, a důležitá lekce finančně-investičního typu, kterou si z těchto krizí můžeme odnést. Ta se týká možnosti omezení vlivu ryze českých rizik skrze penzijní systém.

Kolik to stojí, když jde do tuhého?

Dříve, než tuto možnost načrtneme, zmiňme, že potenciální negativní následky krizí na postižené státy jsou značné. Například irský dluh ku HDP se za posledních pět let zvýšil z 25 % HDP na skoro 120 % HDP. Řecký reálný HDP na osobu v té době poklesl o 15 %, a dále klesá. Nezaměstnanost ve Španělsku se za stejné období zvýšila z necelých 8 % na 26 % a na neuvěřitelných 55 % mezi mladými lidmi.

Ruku v ruce s těmito katastrofálními makroekonomickými výsledky došlo k poklesům akciových trhů v postižených zemích. Hlavní řecký akciový index ztratil 80 % své hodnoty od počátku krize, tomu irskému se to povedlo během pouhých dvou let a španělský trh poklesl o 50 %. To znamená pro mnoho občanů drastické úbytky v jejich úsporách (pokud o ně nepřišli přímo při bankrotu bank). Recese dále způsobila zhoršení veřejných financí a vynutila si úsporná opatření. Ta často přišla v podobě nižších sociálních dávek a změnou nastavení penzijního systému v neprospěch důchodců, například posunutím důchodového věku. Sečteno a podtrženo, občan mohl být negativně zasažen několika různými cestami – přijít o práci, o důchod i o úspory (pokud by se to někomu zdálo málo, tak k tomu ještě přidejme pokles hodnoty jeho domu – pokud nepřišel i o něj). A nejtvrdší dopady jsou vždy na nejzranitelnější, nízkopříjmovou část populace.

Jak to české „sociální pojištění” opravdu pojistit?

Jak se mohou občané pojistit proti slabinám své země v podobě institucionálního selhání nebo krátkozrakosti svých politiků? Základním pravidlem financí je diverzifikace (rozložení) rizika. Takzvaně neklást všechna vejce do jednoho košíku, ale vhodně rozdělit volné prostředky do různých typů převážně zahraničních investic. Orientace na zahraniční diverzifikaci při snižování domácích rizik pramení ze stejného důvodu, proč nechcete mít všechny úspory v akciích firmy, pro kterou pracujete. Protože v případě jejího krachu byste přišli nejen o práci, ale i o úspory. Tato zahraniční orientace má ještě další pozitivum spojené s měnovým kurzem. Když se země ocitne v krizi, tak se hodnota její měny sníží (islandská koruna ztratila během krizového roku přes 50 % své hodnoty oproti hlavním měnám). Její stávající zahraniční investice jsou v takovém případě ještě mnohem lukrativnější, protože jejich hodnota vyjádřená v domácí měně výrazně vzroste ruku v ruce se znehodnocením měnového kurzu.

Problém je v tom, že mnoho lidí nemá volné finanční prostředky, které by mohli pro zahraniční diverzifikaci rizika použít. Převážná část jejich úspor je, kromě vlastního bydlení, v penzijním systému, do kterého pracující povinně přispívají na svůj budoucí důchod. V Česku se to nazývá sociální pojištění, ale název klame. Vzhledem k tomu, že je (jako ve většině evropských zemí) důchodový systém financován průběžně z daní, tak skutečné pojištění proti výše diskutovaným rizikům země neposkytuje. Snížení rizik skrze zahraniční investice je možné pouze v kapitálovém systému, kde dochází k akumulaci úspor a jejich investování.

Zase ty nešťastné pilíře

Když se řekne kapitálový systém a investování, vybaví se většině Čechů nepopulární druhý pilíř (data low number of people), ve kterém investice provádějí soukromé penzijní fondy. Existuje však celá škála možností. Nastiňme stručně typy penzijních systémů používaných různými zeměmi a zvažme, ve kterých je možno snížit negativní dopady případné domácí krize na občany skrze zahraniční investice.

Penzijní systémy mají až čtyři různé pilíře: nultý, první, druhý a třetí. Tyto se liší nejen podle toho, jestli jde o (1) průběžný, nebo kapitálový tok peněz, ale také podle toho, jestli jsou (2) státní, nebo soukromé a jestli jsou (3) povinné, dobrovolné, nebo kvazi-povinné (dobrovolný vstup, ale omezený výstup). Je možno si představit systém s téměř libovolnou kombinací těchto tří charakteristik, a také jej s velkou pravděpodobností najít v praxi v nějaké zemi. U průběžných státních systémů se dále rozlišuje, jestli jsou předfinancované (s rezervami), nebo ne. Dále se také rozlišuje, jestli je v systému nastavená platba, kterou je třeba odvádět (tzv. defined-contribution), platba, kterou důchodce obdrží (tzv. defined-benefit), nebo jejich kombinace. Pro detailnější přehled doporučuji knihu profesora Tomáše Cipry nazvanou Penze: kvantitativní přístup.

Začněme českým systémem, ve kterém existuje první, druhý a třetí pilíř. Ten první je průběžný povinný státní systém bez rezerv. Druhý i třetí pilíř jsou kapitálové soukromé systémy; s tím rozdílem, že druhý je kvazi-povinný bez možnosti výstupu, kdežto třetí je dobrovolný. Oba tyto jsou podporovány státem; druhý pilíř skrze vyvedení části peněz z prvního pilíře na individuální penzijní účet, třetí pilíř (takzvané penzijní připojištění) skrze státní příspěvky a daňové úlevy. Oba tyto pilíře umožňují snížení zranitelnosti občanů zahraniční diverzifikací. To, jestli k ní penzijní fondy přistupují v potřebné míře, je důležitou otázkou, která by podle mého názoru měla být mnohem více diskutována. Z předcházejících argumentů např. vyplývá, že „bezpečné“ investování převážně do českých státních obligací může riziko investice zvyšovat, nikoli snižovat.

Čerpejme z reformních zkušeností jiných zemí

Jaké jsou alternativy? Některé země, např. Chile a Austrálie, zrušily své první pilíře úplně a přesunuly většinu váhy systému do soukromého povinného druhého pilíře (který již zavedlo přes třicet zemí). Ponechaly pouze nultý státní pilíř; jakési minimum pro důchodce s nízkými příjmy a majetkem, jehož výše je 17 % průměrné mzdy v Chile a 25 % v Austrálii. Značný rozsah druhých pilířů těchto zemí umožňuje mnohem větší snížení rizika země skrze zahraniční investování penzijních úspor.

V českých končinách existují tři hlavní námitky proti kapitálovému systému obhospodařovanému soukromými penzijními fondy.

Za prvé, část zahraničních fondů v době krize utrpěla značné ztráty, což snižuje jejich důvěryhodnost fondů při rozložení rizika. Tato námitka je částečně oprávněná, a fondy by asi měly přehodnotit na základě této zkušenosti své investiční strategie (i když ztráty z krizového období již byly vykompenzovány následným výrazným akciovým růstem). Ale mnoho lidí si neuvědomuje, že krize negativně postihla i penze v prvním státním pilíři – a to nejen v Řecku a na Kypru. Krize zhoršila situaci veřejných financí, a proto si vynutila (či brzy vynutí) různá přenastavení penzijního systému včetně posunutí důchodového věku a snížení náhradového poměru. Tato opatření mají podobné negativní dopady na důchod občanů jako pokles hodnoty investic ve druhém pilíři, jen jsou schovány v neprůhlednosti prvního pilíře, a proto si je mnoho lidí neuvědomuje.

Za druhé, mnozí oprávněně namítají, že poplatky fondů jsou nezanedbatelné. Teorie „náhodné procházky“ a mnohaletý výzkum dat investičního zhodnocení ukazují, že výše navrhované zahraniční diverzifikace portfolia se dá většinou dosáhnout levněji a efektivněji. A to pasivní dlouhodobou investicí do různých souhrnných indexů spíše než aktivní správou v podobě častých změn struktury portfolia na základě investičních expertů.

Za třetí, na základě zkušenosti z divokých post-privatizačních devadesátých let existují u nás obavy z vytunelování soukromých penzijních fondů. Ty se paradoxně objevují převážně u druhého pilíře, protože neodradily polovinu české populace investovat do toho třetího, byť je v něm riziko vytunelování stejné. Navíc tato námitka se dá značně omezit vhodnou regulací a státním dohledem nad fondy, včetně povinnosti zveřejňování všech relevantních finančních informací.

Nicméně pro ty, kteří vidí riziko vytunelování soukromých fondů v porovnání s riziky země (včetně velmi palčivého problému stárnoucí populace) jako příliš vysoké, je zde dobrá zpráva. Kapitálový systém je možno principiálně aplikovat i pod hlavičkou státu, jak ukazují příklady Dánska a Švédska. Možností nastavení je vícero, a zkušeností se státním investováním finančních prostředků také. Desítky zemí mají například státní investiční fond (tzv. sovereign wealth fund), v němž akumulují rozpočtové přebytky a tvoří rezervy pro budoucnost. Velkým množstvím aktiv v těchto fondech disponují nejen ropné velmoci, ale také Singapur, Malajsie, Peru či Nový Zéland, který je vzorem průhlednosti takového investování. Na těchto bohatých zahraničních zkušenostech se dá stavět.

Kapitálový systém (tzv. FDC) je jednou z variant mého nedávného „duhového“ penzijního návrhu, který diskutuje možnost vložení českého druhého pilíře do prvního. Ve Švédsku jsou plánované náklady na správu této části prvního pilíře pouze 0,2 % celkových aktiv. Z toho tři čtvrtiny na poplatky soukromých fondů, z jejichž portfolií si mohou občané vybrat (pokud nechtějí státem investované portfolio), a zbytek jde na náklady státní penzijní agentury (PPM). Ta vybírá příspěvky, provádí zúčtování a zabezpečuje volný přístup občanů k informacím (o výnosech, nákladech i rizicích jednotlivých fondů).

Druhou variantou duhového návrhu je průběžně financovaný systém „hypoteticky definovaných příspěvků“ (tzv. NDC). Tento systém, který v minulosti podporovala ČSSD, funguje ve Švédsku simultánně s FDC systémem v rámci prvního pilíře a samostatně např. v Polsku, Itálii či Lotyšsku. Ten není předfinancován a neumožňuje ani pojištění českých rizik zahraničními investicemi, ani efektivní alokaci pracovní síly v rámci Evropské unie (viz analýza Ondřeje Schneidera). Nicméně individuální účty jednotlivců alespoň zvyšují flexibilitu a transparentnost průběžného státního systému. Tím zlepšují informovanost občanů i politiků a usnadňují přesnější dolaďování parametrů systému (včetně efektivnějšího zohlednění počtu dětí a žádaného stupně solidarity). Takto snižují zhoubnou ekonomickou nejistotu a vytvářejí tlak na zajištění udržitelnosti systému, například tzv. balancujícím mechanismem nebo rezervním fondem.

Jak kapitálová, tak průběžně financovaná varianta duhového návrhu by proto byly mnohem lepší pro Česko než zabřednutí v současné patové situaci. V ní se jeví shoda napříč politickým spektrem a širokou veřejností jako utopie. Z toho plyne vysoká pravděpodobnost, že se nepoučíme z kypersko-řecké krize ohledně naší zranitelnosti vůči specificky českým rizikům. Navíc z prognóz demografického vývoje vyplývá, že v případě naší nečinnosti by se mohly stránky evropského tisku plnit zprávami o české penzijní krizi dříve, než si většina českých občanů připouští. A to všichni víme, že naše Achillova pata je spíše někde jinde. Občas ji policie najde v krabici od vína.

Sledovat @hndialog