Vláda odborníků?

Ve svém podnikání jsem byl zpočátku autorem většiny produktů, ale také procesů a rituálů ve firmě. Tehdy jsem si bláhově myslel, že to, co jsem udělal sám, nemělo chybu, a pokud něco nedávalo kýžený výsledek, tak jsem jednoduše došel k závěru, že to způsobily nepříznivé okolnosti. Když se firma rozrostla a řídilo ji více lidí, neodolal jsem často pokušení tahat jim shora za šňůrky. Zejména v situacích, kdy jsem viděl jasnou zkratku, a kolega se přitom vydal oklikou.

Výsledkem bylo to, že mi na práci nestačilo 24 hodin denně. Navíc příslušní odborní manažeři došli po nějaké době k poznání, že jejich odpovědnost i pravomoc jsou omezené. To rozhodně neprospělo jejich další iniciativě a já se naopak víc a víc nořil do bludného kruhu pracovního přetížení. Naštěstí jsem si uvědomil, že z dřívějšího motoru se stala brzda. Limitoval jsem nejen tempo rozvoje, ale mé vleklé podráždění otravovalo atmosféru mezi lidmi. Vystoupit z bludného kruhu nebylo jednoduché. Přestože jsem se snažil vrátit manažerům jejich suverenitu, občas jsem se neudržel, do jejich pravomocí zasáhl, a srazil tak jejich probouzející se iniciativu. Cestu z problému mi ukázalo úspěšné fungování dceřiných společností, do jejichž vnitřního chodu jsem od počátku vůbec nezasahoval. Prostě to šlo i bez Dědka.