Fakta a mýty ekonomického růstu

Padají kvůli němu vlády, na jeho základě se volí prezidenti a hroutí se nebo stoupají trhy. Ekonomický růst je téměř všude a ovlivňuje skoro všechno. Přitom byl nastartován teprve industriální revolucí přibližně před 250 lety. Za celý středověk, dokonce ani v dobách antického Řecka a Říma, se prosperita průměrného jednotlivce výrazně neměnila. Růst neexistoval, drtivá většina populace žila v bídě. Naproti tomu, například jen ve dvacátém století našeho letopočtu byl kumulativní ekonomický růst na obyvatele v západoevropských zemích stovky procent (viz např. data z tzv. Maddison projektu).

„ ... všechny modely jsou nesprávné, ale některé jsou užitečné” (George Box)

Abychom nastínili poznatky mnoha desetiletí ekonomického výzkumu o tom, co tento relativně nedávný růst produkovalo, představme si ekonomiku, ve které bydlí pouze Jarek. Zkoumání jediného ekonomického subjektu nám umožní nechat diskusi o inflaci či nerovnoměrném rozdělení růstu (bohatí versus chudí) na některý z pozdějších článků.

Pro zjednodušení Jarek vyrábí pouze jeden produkt, pšenici. Má k dispozici čtyři vstupy do svého produkčního procesu: (1) přírodní zdroje (kus pole), (2) čas na práci (maximálně 24 hodin denně), (3) stroje (pluh) a (4) „technologie“ (znalost způsobu, jak zasít a sklidit). Definujme ekonomický růst obvyklým způsobem jako roční procentní zvýšení množství Jarkem vyprodukované pšenice a zamysleme se, jak jej může dosáhnout.

Drancování přírody, nebo mozkových závitů?

Kritici růstu většinou předpokládají, že růst je nutně hnán použitím většího množství přírodních zdrojů nebo necitlivým zhoršováním přírodního prostředí. V našem případě by Jarek zvětšoval velikost svého pole či zhoršoval jeho kvalitu. Tento typ růstu je samozřejmě „ekologicky neudržitelný“, protože přírodní zdroje nejsou nekonečné.

Je pravdou, že v minulosti byl růst často přiživován nadužíváním přírodních zdrojů. Odborné studie i minulé zkušenosti však ukazují, že drancování přírody není nutnou podmínkou růstu. Stejně tak jí není neustálé zvyšování hodin strávených prací, takovýto růst by byl „fyziologicky neudržitelný“. Velká část novodobého růstu byla a je způsobena zvyšováním produktivity práce. V Jarkově případě, při neměnném použití prvních dvou vstupů, přírody a času věnovaného práci (což budeme dále předpokládat ve zbytku textu), je to možné navýšením třetího či čtvrtého vstupu. Buď Jarek rozmnoží svůj strojový park vyrobením dalšího pluhu, nebo vymyslí efektivnější technologii setby a sklizně se stávajícím jedním pluhem. V obou případech však musí Jarek uspořit část svého času, normálně věnovaného pečování o pšenici (a spokojit se s nižší současnou úrodou), aby ji mohl investovat do navýšení množství strojů či zlepšení technologie (a dosáhnout vyšší úrody v budoucnosti).

Z toho vyplývá, že jako každý žijící subjekt má Jarek dilema mezi současnou a budoucí spotřebou. Politici příliš zaujatí současnými ekonomickými ukazateli většinou Jarkovi radí, aby maximalizoval současnou produkci. Ekonomové nesouhlasí a jsou schopni odvodit takzvané „zlaté pravidlo“ úspor a investic, při kterém se maximalizuje množství pšenice, které může Jarek zkonzumovat z dlouhodobého hlediska (s přihlédnutím k tomu, že sám Jarek preferuje současnou spotřebu před budoucí). Z odborných studií vyplývá, že téměř všechny země jsou hluboko pod touto zlatou úrovní, a proto by měli lidé (a stát) mnohem více spořit a investovat, než je tomu nyní.

Ekonomický výzkum také ukazuje, že Jarkova volba mezi navýšením množství strojů a úrovní technologie hraje důležitou roli, a jen ta druhá investice vede k „dlouhodobě ekonomicky udržitelnému“ růstu. Intuitivně, zvýšení množství strojů Jarkovi umožní zvýšit budoucí produkci, ale příspěvek druhého pluhu na zvýšení Jarkovy produktivity je menší než toho prvního. A to ještě více platí, pokud by vyrobil třetí a další pluh, protože je nebude moci efektivně využívat, bude „pře-industrializován“.

Tento jednoduchý koncept „klesajících výnosů z produkčního vstupu“ implikuje, že pokud by byl růst živen pouze zvyšující se industrializací (množstvím strojů), tak se časem zpomalí a pak úplně zastaví. Tento trend je možno pozorovat ve většině vyspělých zemí po druhé světové válce. Například v Japonsku průměrný roční ekonomický růst byl přibližně 10 % v šedesátých letech a klesal každou dekádu do začátku 90. let, kdy se víceméně vytratil (viz následující graf). Je téměř jisté, že současný čínský růst bude postupně klesat ze stejného důvodu.

 

„Všechno, co mohlo být vynalezeno, už bylo vynalezeno“ (Charles Duell, 1899, šéf amerického patentního úřadu)

Jak je možné, že investice do technologie nepotká stejný osud klesajících výnosů? Rozdíl spočívá v tom, že zde dochází ke zlepšení kvality procesů a strojů, nikoli pouze jejich kvantity. Když Jarek vymyslí efektivnější způsob setby či sklizně, nepotřebuje k větší sklizni více hmatatelných zdrojů či použité energie. A vzhledem k tomu, že lidská kreativita a touha po sebezdokonalení neznají mezí, je nepravděpodobné, že by existovala určitá fixní technologická hranice (samozřejmě fyzikální limity existují, např. ze zákonů termodynamiky vyplývá, že růst spotřebované energie nemůže pokračovat tempem posledního století, protože by během 300–400 let dosáhla teplota povrchu Země teploty varu, což rozebírám v tomto článku).

Důležitým rozdílem je také to, že nápady a technologie jsou (alespoň částečně) veřejným statkem. Jednou, jak jsou objeveny, se jimi všichni mohou inspirovat. Naproti tomu, nový stroj je umístěn v konkrétní továrně a nemůže být využíván současně více subjekty.

Kolik procent rosteš, tolikrát jsi člověkem?

Téma růstu budí emoce. Cílem tohoto článku bylo naznačit, že neoprávněně, a poskytnout znesvářeným táborům společný rámec, ve kterém se jejich další diskuse mohou konstruktivně ubírat. Shrňme si hlavní body, jakési růstové devatero, implikováno Jarkovou ekonomikou. 1) Člověk míní, růst mění. Jarek nerozhoduje přímo o tom, jaký bude mít růst. Tento je pouze nepřímým důsledkem jeho dílčích ekonomických rozhodnutí. Z toho vyplývá, že ordinovat ekonomice „nulový růst“ je nadlidský úkol. 2) Růst nemusí být na úkor něčeho (přírody) ani někoho (spoluobčanů). 3) Dnešní růst může být na úkor růstu zítřejšího. 4) Růst nepotřebuje tištění peněz ani inflaci. 5) Lze růst nerůstově. Je možné zvyšovat prosperitu, aniž by se to projevilo v hrubém domácím produktu či jiném podobném indikátoru. Například stačí předefinovat růst jako změnu produktu za hodinu práce, což je jistě legitimní, a pak i nulový růst produktu může být reálným nárůstem blahobytu v podobě více volného času. 6) Nerůst neznamená pracovat méně (Jarkovy odpracované hodiny se neměnily), a pracovat více neznamená růst (většinou ani krátkodobě, natož dlouhodobě). 7) Růst nepotřebuje nutně dluh, státní ani soukromý. 8) „Dluhové kleště“ však umí svírat. Pokud má země vysokou úroveň veřejného dluhu a schodky státního rozpočtu, ekonomický růst je jediným způsobem, jak zabránit zvětšování dluhu ku velikosti ekonomiky a odvrátit hrozbu bankrotu.

9) Především, Jarkova ekonomika ukazuje, že otázka „růst, či nerůst?“ je nesprávně položena a měla by znít: „Jak nejlépe využít dostupné zdroje přírodní a jak rozvíjet zdroje lidské?“ V tomto ohledu je klíčová role vzdělání jako jediného dlouhodobě udržitelného hybatele růstu. Výzkum ukazuje, že investice do lidského kapitálu jsou zásadní pro technologickou vyspělost. Chytří a vzdělaní lidé mají dobré nápady, jsou schopni je lépe aplikovat v praxi, a tím přispívají k ekonomickému růstu. Ať už růst chtějí nebo nechtějí.

zkrácená verze publikována v Hospodářských novinách 9. 3. 2012