Mýty povodňového hospodářství

V posledních dnech se objevili autoři sarkastických teorií o prospěšném vlivu povodní na české hospodářství. Povodně jako povzbuzení ekonomiky se tak staly pro některé autory vítanou příležitostí poukázat na absurditu vládních stimulů a zadlužování. Jde přitom o více než porovnání principu rozbitého okna podle Bastiata a Keynese. Podobná argumentace má obrovskou vypovídající hodnotu o českých ekonomech. A snad ještě větší o české ekonomice.

V první řadě, povodně skutečně mohou zvýšit zaměstnanost a hrubý domácí produkt. HDP není ničím jiným než součtem čistého vývozu a konečných spotřebních transakcí na daném území. Jestliže se lidé nahrnou do obchodů, aby si koupili smetáky a sušáky, maltu a vápno, jestliže opraví stěnu, zahradu nebo celý dům, když si na to najmou dělníka a firmu, skutečně tím dojde k povzbuzení ekonomiky.

Podobné aktivity totiž vyženou peníze z dnes přerostlých spořicích účtů a z přepojišťovacích rezerv přímo do ekonomiky, tím se zvýší jejich multiplikátor a hrubý efekt bude striktně vyšší než objem nákladů na opravy. Jestliže si domácnosti a stát v současném světě záporných reálných úroků na nápravu škod půjčí, efekt bude ještě větší.

Samozřejmě to není tak jednoduché. Od výsledků podobného stimulu se musí odečíst cena povodní. Nikoli majetkové škody jako takové - které se v HDP přímo neodrazí -, nýbrž lidé, kteří se nedostali do práce, věci, které se nestačily koupit a vyrobit, transakce, které se už nikdy neuskuteční. A s nimi i dané multiplikátory.