Železná lady, bohatí, chudí a Jánošík

V Británii stále budí Margaret Thatcherová větší emoce než jakýkoli jiný současný či minulý politik. Kompexní analýzu jejího odkazu již poskytlo mnoho ekonomů, sociologů, a historiků, proto se zaměřím na jeden její často opomíjený postoj.

V britském parlamentu jednou na Thatcherovou zaútočil poslanec opoziční strany s argumentem, že nerovnost příjmů v ekonomice roste, a že je to následek její politiky. Její reakce, kterou můžete shlédnout na YouTube, stojí za analýzu. Nepopírala pravdivost obou tvrzení. Ale zdůraznila fakt, že se zvýšil reálný příjem převážné většiny populace - jak „chudých“, tak „bohatých“. A kriticky se vyjádřila k těm, kteří přehlížejí tuto stěžejní skutečnost a pouze se zaměřují na vývoj nerovnosti. Přímo řekla opozičnímu poslanci ohledně jeho snahy snížit nerovnost příjmů: „Raději byste viděl, aby byli ti chudí ještě chudší, jen když budou bohatší méně bohatí.“

Můžeme mít všichni stejné příjmy a být produktivní?

Pro vysvětlení, v ekonomii se zdůrazňuje substituční vztah mezi efektivitou a rovností (efficiency-equity tradeoff). Opatření politiků namířená na zvýšení produktivity ekonomiky, např. na flexibilnější trh práce, vedou k větším rozdílům v mzdách a nerovnoměrnějšímu rozdělení bohatství. Naopak, opatření namířená na snížení těchto rozdílů, např. sociální dávky či minimální mzdy, většinou snižují výkonnost ekonomiky. Thatcherová rozhodně nebyla Jánošíkem, který bohatým bral a chudým dával, v takové míře, jak by si to představovali její levicoví oponenti. Ale bylo by omylem tvrdit, že ji nezáleželo na obyčejných lidech. Železná dáma totiž nejen preferovala efektivitu před rovností, ale pevně věřila, že ze zvýšení efektivity budou těžit všichni, i ti z nízkými příjmy. V ekonomické hantýrce se toto přesvědčení vyjadřuje jako „rostoucí vlna zvedá všechny lodě“ („a rising tide lifts all boats“).

Přestože ekonomická data nejsou v tomto stoprocentní, z velké míry dávají „Mrs Thatcher“ za pravdu. Je například faktem, že bohaté země mají podstatně nižší úroveň nerovnosti než ty středně příjmové (shrnutí nabízí nedávný blog Matěje Bajgara z Oxfordské univerzity nazvaný „HDP, nebo sociální spravedlnost?”) Z toho by se dalo usoudit, že v určitých oblastech je možné posílit efektivitu, aniž by to vedlo k výrazným nerovnostem. V bohatších zemích je také mnohem menší procento populace žijící pod hranicí chudoby, a toto procento se celosvětově výrazně snižuje (podle Světové banky se procento lidí žijících pod hranicí bídy snížilo z 52,2% v roce 1981 na 20,6% v roce 2010). Kritici nerovnoprávnosti často argumentují, že reálný příjem střední třídy už dlouho stagnuje, a že všechen ekonomický růst připadá tomu jednomu procentu nejbohatších. Jako příklad se udávají Spojené státy americké. Povrchní pohled na data skutečně dává za pravdu tomuto mýtu, jelikož reálný příjem průměrného amerického pracovníka (medián mzdy očištěné o inflaci) se v USA v období 1980-2005 zvýšil o pouhá tři procenta. Ale hlubší analýza ukazuje, že reálný příjem za tu dobu se podstatně zvýšil pro všechny demografické skupiny obyvatel: u bělošských žen o 75 procent, u žen jiné rasy o 62 procent, u bělošských mužů o 15 procent, u mužů jiné rasy o 16 procent (viz následující tabulka).

Jak tomu máme rozumět? Hlavním důvodem, proč se střední reálná mzda zvýšila o pouhá tři procenta, jsou trendy v míře ekonomické aktivity. Procento amerických mužů, jež se účastní trhu práce, s v tomto období snížilo o pět procentních bodů, kdežto u žen došlo ke zvýšení o 10 procentních bodů. Vzhledem k tomu, že příjem mužů je stále podstatně vyšší než žen, tyto trendy snižují celkovou střední mzdu, a tím pádem ve velké míře zastiňují značný růst mezd pro všechny demografické skupiny. A to je třeba říci, že USA je extrémní případ v tom smyslu, že reálné mzdy v drtivé většině zemí rostly mnohem více. A jejich nerovnost příjmů se zvyšovala mnohem méně než v USA nebo dokonce poklesla. Podle dat OECD k poklesu nerovnosti došlo v období 1995-2008 například v Belgii, Itálii, Irsku, Turecku, či v Mexiku (viz např. zde na straně 6). A pro mnohé překvapivě také v Česku, jež má jednu s nejnižších hodnot nerovnosti příjmů na světě. Stejně tak mnohé překvapí kontroverzní výzkum Evropské centrální banky, podle kterého je majetek průměrné české domácnosti vyšší než německé; nebo zjištění nedávného průzkumu firmy Natixis Global Asset Management, podle kterého je životní standard průměrného českého důchodce vyšší než toho amerického, britského, italského, či novozélandského.

Jak to ten Bill Gates dělá?

Jak by tedy Thatcherová vysvětlila mechanismus, skrze který rostoucí vlna zvedá všechny lodě a z ekonomického růstu mají benefit i lidé s nižšími příjmy? Nejjednodušším způsobem pro pochopení je poukázat na Billa Gatese či Steva Jobse. Jejich přítomnost v ekonomice zvyšuje ukazatele nerovnosti příjmů, ale tito lidé vytvářejí mnoho pracovních míst a svými inovacemi zvyšují produktivitu práce a tudíž mzdy. U těch pracovníků, jež se přímo podílejí na inovacích, je zvýšení mzdy samozřejmě markantnější (a teď nemyslím inovátory v oblasti korupce a porušování zákonů, vůči kterým je veřejnost oprávněně negativně nastavena). Ale mzdy rostou i pro ostatní neinovující pracovníky v ekonomice, jejichž produktivita práce se výrazně nemění. A to právě zásluhou „inovátorů“ - obecně lidí s vysokým lidským kapitálem, o kterých výzkum jednoznačně ukazuje, že jsou motorem produktivity a ekonomického růstu. Když má inovátor vyšší mzdu, je schopen a ochoten zaplatit více např. za posekání své zahrady, opravu auta, či jídlo v restauraci.

Margaret Thatcherová správně viděla tento mechanismus jako hlavní vysvětlení, proč se zvyšuje mzda i neinovujících zahradníků, automechaniků, kuchařů či servírek. A nepřímo poukazovala na smutný fakt, že mnoho lidí vidí jen rostoucí rozdíl mezi svým a Gatesovým příjmem, ale nevidí to, že jejich kupní síla a prosperita se podstatně zvyšuje. Opozičnímu poslanci se proto ve své odpovědi snažila naznačit, že přílišná snaha snížit rozdíl v příjmech mezi inovátory a ostatními většinou vede k demotivaci inovátorů a tomu, že se mají obě skupiny hůř.

Pro důkaz negativních následků odstranění ekonomických pobídek přílišným rovnostářstvím člověk nemusí cestovat do Severní Koreje nebo na Kubu, stačí se podívat na českou minulost. A nejde jen o naše tehdejší zaostávání za „Západem“ v oblasti ekonomické. Zmiňme například málo známý fakt, že se u nás v období 1960-1990 průměrná délka dožití, jeden z obecně uznávaných indikátorů životní úrovně, u mužů vůbec nezvýšila. Pro srovnání, v polistopadové éře již došlo k jejímu zvýšení o sedm let. I Jánošík by asi souhlasil, že tohle za trochu větší nerovnost příjmů stojí.