Peníze vzácnosti zbavené

Už dnes jsou úroky, které ECB platí komerčním bankám za jejich depozita, nulové. Vypadá to, že i ta nula je mnoho, že cenová pružnost nabídky peněz je tak malá, že ani cena peněz ve výši nula neodrazuzje komerční banky jako majitele peněz od toho, aby je v centrální bance ukládaly. Vypadá to jinými slovy tak, že nabídka peněz přestává reagovat na jejich cenu, že se tu tedy děje něco, co jsme se ve škole neučili.

Náš jazyk se zjevně neměl příležitost vyvinout tak, aby prodej za cenu nula neoznačoval stále jako prodej. ECB nyní uvažuje o negativních úrocích, což znamená, že komerční banka, která se rozhodne uložit v centrální bance nějaké peníze, musí za její ochotu tyto peníze přijmout, ještě zaplatit. Aby měla komerční banka dostatečný motiv za své depozitum u centrální banky platit, musí být poplatek stále ještě menší než očekávaná ztráta, kterou by komerční banka utrpěla, kdyby tyto peníze půjčila podnikatelům.

Chce-li tedy ECB motivovat komerční banky, aby si neukládaly volné peníze u ní, ale aby je namísto toho půjčovaly podnikům, musí být poplatek za depozitum u ECB tak vysoký, aby komerčním bankám působil větší ztrátu než je ztráta ze špatně poskytnutého úvěru nějakému podniku. Problém je zjevně v tom, že bankovní soustava začala díky spleti regulačních opatření snažících se zabránit opakování bankovních krizí fungovat tak, že peníze zbavila jejich klíčové vlastnosti vzácného zboží – peníze díky politikám kvantitativního uvolňování přestaly být vzácné, cena peněz uvnitř bankovní soustavy už neinformuje o jejich vzácnosti, resp. informuje o jejich nadbytku, když se za depozitum u centrální banky musí ještě platit.

K této ztrátě informace dochází jen uvnitř bankovní soustavy, v reálné ekonomice peníze i nadále informaci o jejich relativní vzácnosti nesou. Zadarmo, tak jako ECB, je totiž nikdo nedostane. Jedná se tedy o velice závažný defekt, kdy peníze produkované bankovní soustavou přestávají mít schopnost plnit funkci prostředku kalkulace ve sféře reálné ekonomiky. Dochází ke schizmatu mezi funkcí peněz uvnitř bankovní soustavy a v reálné ekonomice. Implicitně je to tedy volání po alternativních metodách kalkulace a nepeněžní ekonomice. A to je hrůza. Připomíná to úlohu peněz v systému centrálního plánování, kdy vedle sebe existovaly několikeré peníze, navzájem nesměnitelné a neschopné sloužit podnikům ke kalkulaci. Rozhodování podniků se nakonec muselo dít v jazyce naturálních, tj. nepeněžních ukazatelů.