Klinická smrt obchodu s povolenkami aneb proč zmrazit české europoslance

Minulou středu Evropský parlament rozhodoval o alespoň provizorní záchraně systému obchodování s emisemi (ETS), nejdůležitějšího nástroje ochrany klimatu v evropském právu. Jakkoliv o tom poslanci neměli ani tušení, dali mi k mým předvčerejším narozeninám dáreček, o který jsem nikterak nestál. Evropskou komisí navrženou resuscitaci systému neschválili a pacienta uvedli do stavu klinické smrti. Jediné, čím se můžeme utěšovat, je fakt, že ještě žije. Otázka zní, jak dlouho to bude ještě platit a co je to vlastně za život.

ETS měl být vlajkovou lodí snižování (nikterak malých) evropských emisí skleníkových plynů. Funguje tak, že každá elektrárna, cementárna či jiný velký znečišťovatel, si v evropské aukci může koupit tzv. povolenky. Za každou do ovzduší vypuštěnou tunu oxidu uhličitého pak musí jednu povolenku odevzdat zpátky. Pokud firma znečištění sníží (třeba instalací čistší a účinnější technologie), povolenky může na trhu prodat ostatním znečišťovatelům. Celé tohle řešení považuji za chytré a funkční – trh s povolenkami zajistí, že emise se snižují nejdřív tam, kde je to spojeno s nejnižšími náklady, navíc cena povolenky je pro firmy veličinou, které rozumí a dokážou jí promítnout do svých podnikatelských plánů.

Jedinou vadou na kráse tohohle úžasného systému je, že v současnosti prakticky nefunguje. Cena povolenky se potácí kolem dvou eur za kus, což se pomalu blíží transakčním nákladům. Aby systém skutečně fungoval, tedy motivoval firmy ke zvyšování účinnosti, zavádění čistých technologií a odklonu od nejšpinavějších fosilních paliv (jako je uhlí), měla by se přitom cena povolenky pohybovat nad 30 euro.
Kde udělali soudruzi z EU chybu?

Byli příliš důvěřiví. Cena věcí na volném trhu je přímo úměrná jejích vzácnosti (čím vzácnější, tím dražší). Aby měly povolenky přiměřeně vysokou cenu, musí jich být proto alespoň o něco méně, než jsou současné souhrnné emise všech evropských firem. Greenpeace (a řada dalších) proto dlouhodobě varovalo před tím, aby se do aukcí pouštělo povolenek příliš mnoho. Firmy a některé členské státy (mezi nimiž tradičně vynikal ČEZ i ČEZká republika) si nicméně dokázaly prosadit opak – absurdně nadsazenými čísly o budoucím růstu vlastní výroby přesvědčily evropské úředníky, že povolenek potřebujeme víc. Mnohem, mnohem víc.
Výsledkem je, že na trhu dnes přebývají přibližně dvě miliardy povolenek a jejich tržní cena se hrdinně probíjí k nule.

Nyní zpátky k narozeninovému dárečku z minulého týdne. Správným řešením (které by celý systém postavilo zpátky na nohy), by samozřejmě bylo vyřazení přebytečných miliard povolenek ze systému. Tohle logické a čisté řešení se ale zdálo mnoha členským zemím příliš radikální – a navrhly proto kompromis, podle kterého by se přebytečné povolenky nezrušily úplně, ale jejich dražba by se o několik let odložila (tzv. backloading). Šlo by sice o klasické vytloukání klínu klínem – ale systém by alespoň na několik let začal zase fungovat.
Nestalo se. Evropští poslanci se nakonec nedokázali shodnout ani na tomto minimalistickém kompromisu. Hned po jejich rozhodnutí cena povolenka dosáhla nového historického rekordu – minimálního.
Většina českých poslanců pomohla kompromisní návrh zaříznout. Čestnou výjimku tvořila pětice Poc, Mynář, Rouček, Falbr a Brzobohatá. Zkusím si to pamatovat nejméně do příštích voleb.

Co bude dál? Možnosti jsou v zásadě tři:
1) Evropský parlament se k návrhu vrátí a nakonec jej přijme.
2) ETS zrušíme a nahradíme ho něčím jiným (třeba uhlíkovou daní).
3) Evropa nechá ETS postupně odumřít a na ochranu klimatu rezignuje.
Pro případ, že dojde na variantu 3), bych měl jedno narozeninové přání pro příští rok: někdo by měl přesvědčit europoslance, kteří tuto variantu umožní, aby se nechali zmrazit a následky svého současného jednání osobně nesli v době, kdy na ně skutečně dojde. Nepochybuji o tom, že by jim naši vnuci a pravnuci v Evropě teplejší o šest stupňů a plné klimatických uprchlíků nepochybně vřele poděkovali.