New Labour, thatcherismus s lidskou tváří

Thatcherismus, tedy hospodářská a sociální politika, kterou v letech 1979 až 1990 realizovala britská premiérka, reagoval na konkrétní situaci ve Spojeném království. Velká moc odborů tehdy bránila restrukturalizaci krachujících státních podniků, průmysl ztrácel konkurenceschopnost a zemi sužovala osmnáctiprocentní inflace.

Ve snaze najít alternativu ke keynesianismu, který dominoval poválečné hospodářské politice, sjednotila Thatcherová stoupence volného trhu pod heslem individuální svobody a minimálního státu. Za sociální stát nabídla alternativu lidového kapitalismu a odtučňovací kúru. Za její vlády se zvýšila životní úroveň britské střední třídy, dramaticky vzrostl podíl drobných akcionářů a vlastnického bydlení, ale veřejný prostor upadal. Neexistovala pro ni společnost, ale pouze jednotliví lidé.

Finanční a hospodářská krize podle mého názoru odhalila, že model ekonomické deregulace a financializace je až příliš nestabilní, nespravedlivý a neudržitelný. Alternativou však není ani ekonomicky impotentní a nesvobodné rovnostářství. V této souvislosti se postkomunistické země, včetně té naší, dnes nacházejí ve výjimečné situaci v tom smyslu, že mají přímou zkušenost se socialisticko-komunistickým experimentem a zároveň i s divokým přechodem k liberálně-demokratickému kapitalismu. To je něco, čím můžeme přispět do současné debaty o hledání alternativ.

Jednou z příčin současné krize je změněný svět, v němž žijeme. V Indii, Brazílii, Číně a dalších zemích již dokážou vyrobit stejně dobré věci jako my, a výrazně levněji. Tyto země navíc již nezaostávají ani technicky. Systém všeobecného penzijního pojištění byl vybudován v době, kdy populace rostla nebo alespoň stagnovala, demografie a naše úspěchy na poli vědy ovlivňují i zdravotnictví a pod tlakem je také školství a sociální systémy. Problémy jsou i s příjmovými stranami rozpočtů, kdy se daří stále méně vybírat přímé důchodové daně, na což nelze reagovat jinak než přechodem na daně nepřímé, popř. majetkové.

Evropský sociální model můžeme zachránit, pouze pokud ho budeme reformovat a učiníme udržitelnějším. Globální konkurence by neměla být důvodem k erozi ústředních evropských hodnot, včetně evropského sociálního modelu. Kvalita života a společenská stabilita souvisejí nejen se svobodou a demokracií, ale i s vysokou kvalitou veřejných služeb. Musíme však být schopni je financovat z našich příjmů bez zadlužování. To je odkaz New Labour Tonyho Blaira, který v jistém smyslu navazuje na thatcherismus.

Margaret Thatcherová na pochybnosti Západu o sobě samém, které tehdy nebyly zdaleka tak časté, jako je tomu dnes, reagovala zdůrazňováním hodnot svobodné a demokratické společnosti. To je inspirativní i dnes. Bouchat kabelkou do stolu a křičet, že chci zpět své peníze, už ale stačit nebude. Buď se Evropa pod tíhou krize semkne a vytvoří společnou hospodářskou a zahraniční politiku, nebo se postupně stane světovou periferií. Svět se od dob paní Thatcherové přece jenom dost změnil.