Rozdíl mezi restrukturalizací a tunelováním

Samozřejmě, že nesplacení úvěrů v rámci privatizace bylo záměrem. Autoři privatizace museli dobře vědět, že noví domácí vlastníci nemají kapitál na investice, bez kterých zastaralé firmy nemohou ve světové konkurenci obstát. Měl-li ještě nový vlastník splácet dluh za pořízení firmy, z bezvýchodné situace existovaly jen tři špatná řešení: půjčit si u státem řízených bank (s plánem dluh nesplatit), nebo podnik vytunelovat, nebo obojí.

Přesně to vystihuje pochvalné vyjádření pana Třísky, že se jednalo o asset stripping: zatímco si pan Tříska myslí, že se tímto označuje restrukturalizace, anglická vláda to považuje za vážný trestný čin, kterým se zabývá Serious Fraud Office (když už jsme u těch institucí). Častou praxí podniků zprivatizovaných do českých rukou v devadesátých letech nebyla restrukturalizace (zbavení se špatných částí podniku, investice do těch dobrých) – ale zjevně přesný opak: prodej kvalitní části firmy (majetek, zásoby, aktiva) přes nastrčené firmy ovládané samotnými vlastníky a následná likvidace bezcenného a zadluženého podniku (toto je asset stripping, česky tunelování).
Další zarážejícím mottem debaty je nejen tolerování, ale snad i souhlas s tím, že rozkrádáním se dá nastolit efektivní alokace prostředků, včetně dobrého vlastnictví a managementu. To je nejen mravně odporné, ale i nepravdivé z hlediska ekonomické teorie (což se v naší zemi potvrdilo i v praxi). Institucionálně jsme se z toho nevzpamatovali dodnes, zejména v podobě propojení politiky a vysokého byznysu, vymahatelnosti práva a rozkrádání státu.

Je bohužel pravda, že kupónová privatizace byla mistrným populistickým tahem, v té době společně s lustracemi. Klaus a jeho tým se ještě pokusili na poslední chvíli zastavit prodej škodovky volkswagenu, a dát ji jako hlavní lákadlo na kupóny. Představme si, jak by česká ekonomika vypadala, kdyby se jim to tehdy bývalo podařilo. A představme si naopak, kdyby se Pithartově vládě a ministru Vrbovi podařilo úspěšně prodat většinu ostatních velkých firem západním partnerům. Se zbývajícími podniky se pak už mohlo udělat cokoli, třeba je i rozdat lidu v kupónech.

Můžeme jen litovat, že volební období první české vlády bylo jen dvouleté.