Pro mne jsou ze Stráského rozhovoru klíčová tato slova: „…byli jsme napadáni, že nemůžeme všechno prodat cizímu západnímu kapitálu“.

My česká vlády, jsme byli také napadáni, dílem i proto Občanské hnutí pak prohrálo volby. Ale my jsme věděli, že „první“ ani „třetí“ cesta není schůdná a kašlali jsme na popularitu. Šli jsme pak do voleb jako na porážku: stát jsme nechtěli rozdělit a ke všemu jsme ještě nevěřili „české cestě“, statečným kapitánům českého průmyslu, štikám v rybníce… To my, česká vláda, jsme dali tajným službám první podnět k prověření Koženého v době, kdy byl na vrcholu.

Tedy „tři cesty“. První cesta (cituji opět z rozhovoru JS): „Tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí“. Anebo „…nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu“.

Ale to jsme věděli taky! Proto jsme šli cestou, pro kterou získal v celé vládě podporu Jan Vrba, ministr průmyslu (nepatřil ani k Vlasákově lnářské „osmašedesátnické“ skupině expertů, pochopitelně ani ke Klausovi). Byl to na rozdíl od ekonomů z Prognostického ústavu člověk praxe a mimořádné zkušenosti. Intimně znal stav podniků v České republice. Přesvědčil nás, že vůbec nejde o to, prodat všechno cizincům, ale správně vybrat ty podniky, o které bude zájem u solidních partnerů (přístup na světové trhy, know-how, dlouhé peníze a férové podnikání) a které, jako vesměs finalisté, za sebou potáhnou stovky a stovky subdodavatelů a dostanou je na špičkovou úroveň. Měl jich vybráno zhruba pětatřicet, a vláda mu jeho plán schválila a začali jsme jednat. Vůbec tedy není pravda, že jsme chtěli prodat, vyprodat… „všechno“! Z dobře udaných rozhodujících podniků by vznikla kostra rychle se zlepšujícího českého průmyslu.

Byl to ale závod s časem, protože Klaus chtěl všechno do kuponové privatizace. Ať si vzpomenou pamětníci, jak například on a jeho lidé přesvědčovali vedení Tatry Kopřivnice (dnes se prodává v konkurzu….), aby se nenechali koupit Mercedesem! Který o tu nešťastnou automobilku (kolikrát už od té doby změnila majitele!) tenkrát tuze stál!

Chybělo nám, české vládě, pár týdnů! Totéž co o Tatře platí o plzeňské Škodovce, o části ČKD, LIAZu Jablonec atd., atd.. Pár týdnů! Ale volby se blížily a bylo třeba ještě před nimi rozdat lidem to, co vypadalo jako šekové knížky a bylo podepsáno vůdcem strany.

Co říká dnes Stráský, jsme věděli, to není vůbec nic nového. Že to musí skončit vybrakováním bank, které šly Klausovi na a ruku ochotně půjčovaly... To přece není žádná novinka! Co za to pak dostali? Ředitel Komerční banky (půjčoval tomu hochštaplerovi v Poldovce) se stal senátorem a z trestního stíhání (v jiné věci) vyváznul. Ale nás nikdo nechtěl slyšet a voliči nám pak nechtěli dát hlasy – vždyť jsme přece „vyprodávali zemi cizincům“. O mně se psalo, že „Pithart prodal rodinné stříbro (mladoboleslavskou Škodovku) Germánům za hubičku“. Jak to, že ty lži neviděli ekonomové, novináři, kteří nás naopak léčili Klausem?

Klausova „česká cesta“ přes kupony (a pak s nedostatečně regulovanými privatizačními fondy a bez kontroly kapitálového trhu) byla politikum, žádná chybná ekonomická úvaha. Nebyl to omyl ekonoma, ale podbízivá cesta k moci. Hrál na národoveckou strunu pošetilých voličů, kteří věřili, že už brzy budeme mistry světa. A oni že zbohatnou.

Někdo se holt nechal napadat a někdo ne. My v české vládě jsme měli svoji odpovědnost a té jsme dostáli, bez ohledu na to, co se komu líbilo. Takže jsme si o volební porážku v červnu 1992 vlastně – řekli.


Petr Pithart, předseda vlády ČR v letech 1990 - 1992

Zbývá vám ještě 0 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Máte již předplatné?
Přihlásit se