Optimální řešení privatizace neexistovalo

Hodnocení privatizace a přechodu k trhu v 90. letech bylo a zřejmě zůstane tématem zásadních debat, ale stěží bude možné vyslovit o tehdy zvolené strategii jednoznačný závěr a soud. V tomto směru není přelomový ani rozhovor Jana Stráského, věnovaný tomuto tématu: je jen otevřenější, upřímnější a dotýká se i aspektů událostí, o kterých většina jiných mlčí.

Stráský ale neobjevil, že proces privatizace nebyl zcela efektivní a nevedl k spravedlivému přesunu majetkových vztahů a že byl naopak doprovázen značnými ztrátami pro stát – pouze to otevřeně pojmenoval. Jenomže o tomto faktu dnes téměř není spor. Otázkou je především to, zda existovaly reálné alternativy, jejichž důsledky by byly jiné a které by nevedly ke ztrátám ještě větším a zda tyto ztráty byly nezamýšleným důsledkem nebo součástí jakéhosi plánu.

Proto je nutné připomenout, že pro jakýkoli postup privatizace bylo nutné vzít v úvahu několik (dnes už méně zjevných) okolností:

- Potenciální domácí kupci podniků měli zanedbatelý objem finančních zdrojů a ti, kteří měli peněz aspoň o něco víc, jich často nabyli za zvláštních okolností
- V zemi existovala poptávka po tom, aby významná část ekonomiky zůstala v domácích rukou (dnes už zapomenuté úsloví „domácí stříbro“ zaznívalo téměř ve všech diskusích)
- V zemi nebyla takřka žádná zkušenost a schopnost reálného ocenění aktiv, zejména výrobních (v privatizaci byl například velký zájem o tradiční obory jako sklářství a textilní průmysl a nikdo netušil, že většina z takových podniků pospěje k útlumu). Tuto expertízu neměly ani banky.
- K nemalým únikům (eufemisticky řečeno) docházelo v podnicích v době, kdy zůstávaly státní. Dodnes můžeme sledovat, že stát si neumí ohlídat ani těch pár podniků,které vlastní (Lesy ČR, Dopravní podnik , ČEZ) a před privatizací byly takových podniků tisíce.

Za uvedených východisek nemá úkol privatizovat takto rozsáhlé majetky optimální řešení. Jednorázové ztráty zastavily dlouhodobé úniky, snadné úvěry vykompenzovaly nedostatek kapitálu a kupónová privatizace zvýšila podporu masové privatizaci. Zemi neovládala žádná skupina, která si rozdávala majetky v úzkém okruhu lidí jako na Slovensku za Mečiara – vládla vláda, která se snažila provést transformaci ekonomiky, změnit majetkovou strukturu a minimalizovat ztráty. O tom jsem dodnes hluboce přesvědčen. Ostatně, na klíčových místech privatizace neseděl Dalík, Šlouf nebo Řebíček, ale Ježek, Stráský nebo Češka. Naprostá většina hlavních účastníků dění cítila reformu ekonomiky jako životní úkol, nikoli jako způsob, jak si levně koupit nějakou fabriku. V tomto byla doba ještě o hodně jiná, než v mnoha případech později.

Jinou otázkou samozřejmě zůstává, jak moc se tato strategie osvědčila. Pokud jde o rychlost, je možno říci, že byla úspěšná. Pokud jde o ztráty a dlouhodobý rozvoj, projevily se některé hlavní nedostatky:

- Příliš malé zapojení zahraničního kapitálu u velkých podniků
- Pozdní privatizace bank
- Nedostatečná kontrola fondů a kapitálového trhu.

Příliš vstřícné financování privatizace ze strany bank považuji za méně vážný problém. Stát byl sice později nucen platit stovky miliard za vyvední špatných úvěrů, ale je nutné vzít v úvahu, že velkou část takto půjčených peněz stát dostal v podobě tržeb za privatizované podniky. Jinými slovy: kdyby banky bývaly byly přísnější v úvěrování, půjčovaly by na koupi podniků menší částky. Stát by tedy dostal méně za jejich prodej, ale v následném období by neutratil tolik peněz za sanaci bank. Případy, kdy někdo splácet od začátku nechtěl jsou samozřejmě zvláštní kategorie a je jasné, že tady výmluva na složitost právního řešení neobstojí. Vědomou součástí systému ale takovéto situace podle mne nebyly.

Jeden zásadní střet se však v této souvislosti ve druhé půlce 90. let objevil: pokud se totiž takovéto případy objevily a nebylo možné je právně postihnout, bylo žádoucí je alespoň jasně pojmenovat a od takových praktik se distancovat a zabránit jejich pokračování. Místo toho byli jejich nejvýznamnější protagonisté (Kožený, Tykač a další) některými politiky oceňování jako významní pomocníci celkových reforem. To byl také jeden ze sporů, který vedl až k rozpadu koalice a ODS v roce 97. Tehdy šlo kromě jiného právě o to, aby se excesy nestaly systémem. A tento střet – na rozdíl od toho o strategii privatizace – probíhá v různých podobách dodnes.