Spletitost, odhodlanost a její potenciál

Barack Obama při proslově v Jeruzalémě Izrael pevně ujistil o nekompromisní podpoře a uhladil zahořklost, kterou k němu někteří cítili po jeho státnické řeči k muslimskému světu před čtyřmi lety v Káhiře. Zaujal tvrdé stanovisko vůči radikálům; zároveň však izraelské (studenty) vyzval, aby se „na svět podívali [Palestinskýma] očima.“ Nad buřičskou reakcí z publika převládla ovace ve stoje. Snahy mimo přednáškový sál se setkávají s reakcí vyhrocenější.

Počátky polomrtvého bodu

Jsou dva Izraele. Jeden, uvnitř hranic z roku 1967, je pulzující demokracií s arabskými poslanci, právníčkami, vojáky, královnami krásy i muslimským diplomatem. Ve městech rozkvétá víc start-upů než kdekoli jinde ve světě a leckde se schovávají kouzelné duchovní kouty. Infrastruktura a právo jsou společné všem a obecní půda není obsazována sousedním státem s všestranným vysvětlením „bezpečnost“. Druhý Izrael stále poroučí ve zpochybňovaných teritoriích a nemá chuť se zodpovídat z toho, jak je spravuje.

Nemluvě o menších konfliktech, většina Izraelců má stále ve vágní paměti nevybíravá slova někdejšího egyptského prezidenta, vyprovokovaná studenoválečným intrikářstvím, a obrazy Šestidenní války z konce šedesátých let. Izraelští občané tehdy v malebných parcích Tel Avivu vykopávali tisíce hrobů v očekávání rozsáhlých civilních obětí. Mossad, vnější izraelská zpravodajská služba, ihned po překvapivém vítězství doporučila založení demilitarizovaného palestinského státu na dobytých územích. Doporučení nikdy nedostalo šanci.

Pocit křivdy izraelských Palestinců narůstal a po roce 2000 při sebevražedných útocích zemřelo více než pět set izraelských civilistů (dalších pět set útoků zmařila izraelská armáda). To izraelské složky inspirovalo, aby zesílili zastrašování izraelských Palestinců na Západním břehu Jordánu a ničili jejich domy. V dalším závitu spirály se podpora útoků na civilisty palestinským obyvatelstvem zvýšila ze 40 na 60 %.

Střední východ je nestabilní a často rozhněvaný. Většinu ekonomik vytěžují autoritářské vlády, opomíjející právní řád. Popkultura je ponořená do konspirací a zapírání reality, v jakých jsme se koupali v komunistickém Československu. Sousedů Izraele je ale více druhů, než nám naše předsudky napovídají.

Goerge Quattrone a Edward Jones z Princetonské univerzity už před třiceti lety ukázali, že lidé mají tendenci domácí skupinu vnímat jako rozmanitou (známe Katku, Honzu, kolegyni, nacionalisty, soudkyně a zelináře) a cizí skupinu vnímat jako jeden velký balvan. Tuto faleš lze překonat jen sebedisciplínou. Pak si můžeme třeba všimnout, že iránští ajatoláhové mají různé představy o (ne)připojování se do skupiny zemí jaderné pýchy – natož aby slepě podporovali svého prezidenta Mahmouda Ahmadínežáda.

Na středním východě pracuje spousta vnímavých politiků, kteří by mohli nastavit západu zrcadlo. Místo proaktivní diplomacie však nechávají politický prostor zaplňovat radikály. Ne každý je ochotný svléknout pragmatismus a tlačit pravdu proti proudu až tam, kam dojdou zdánliví idealisté jako Václav Havel. V důsledku toho skupiny Hamás, Hizballáh a ze řetězu utržená ústa pana Ahmadinežáda živí proti-americké a proti-izraelské sentimenty.

Upřímnost zdola

Nejpřesvědčivější obžaloby izraelských faulů přitom přicházejí od Izraelců samotných. Izraelští učenci podrývají mytologie tradované ve vlastním národě. Jak si všiml Nicholas Krystof z New York Times, mnoho izraelských novinářů bylo vůči izraelským Palestincům spravedlivých způsobem, který arabští novináři zřídka kdy opětovali.

Izraelské dokumenty sklízejí ceny na západních festivalech. Strhující The Law in These Parts (Zákon v těchto částech) nabízí rozhovory s architekty a výkonnými inženýry právně-vojenského režimu na Západním břehu a představuje i ctihodného soudce Meyr Shamgara. Bývalí šéfové vnitřní zpravodajské služby podávají svá svědectví jako The Gatekeepers (Strážní). Jejich postřehy si vyslechlo už přes padesát tisíc Izraelců. Je však nepravděpodobné, že by izraelská vláda proti svobodě projevu tvrdě zasáhla.

Skřípavé usmiřování

Podobně nepravděpodobné je, že bude v příštích letech podepsána velkolepá mírová smlouva – natož aby na desetiletí ‘zavládl’ mír. Barack Obama ale do posvěcené země tuto středu přivezl postoje, které budou nutné, převládne-li dostatečný zájem mír vyzkoušet.

Aby se tyto postoje rozhodl přijmout Benjamin Netanyahu, izraelský premiér, musel by se odtrhnout od dědictví svého otce. Ten, emeritní profesor, si ve svých spisech vyvinul pozoruhodně sofistikovanou netoleranci pro soupeřící perspektivy a byl loajálním sekretářem politického aktivisty, který tvrdil, že „v diplomatických záležistech jde pouze o tlak.“

Část izraelské veřejnosti byla k panu Obamovi nevraživá od jeho řeči k muslimskému světu na Káhirské univerzitě před čtyřmi lety. Tehdy se zdálo, že pan Obama argumentoval, že legitimita židovského státu pramení spíše z holokaustu, než ze starověké tradice a z Knihy. V Jeruzalémě pan Obama specificky zmínil Exodus.

Zatímco v řeči k muslimskému světu zrůraznil, že Afro-Američané ve Spojených Státech dosáhli rovných práv nenásilným a odhodlaným trváním na ideálech a ne odpalováním starých žen v autobuse, při řeči v zemi západního vlivu povzbudil představitele, aby přijali svůj díl snažení a objeti. Připomněl slova Martina Luthera Kinga den před tím, než byl zabit: „Možná se tam s vámi nedostanu. Ale chci, abyste věděli, že … my, jako lidé, se k ideálu dostaneme.“
V arabské kultuře je ještě pevněji než v té západní zachycená odplata. Bariéra, která dnes běží okrajem Západního břehu (soustava plotů a místy zeď dvakrát větší než byla ta Berlínská), drobné odplaty pouze odsouvá. I proto by se měla nová izraelská vláda vedle taktizování pokusit znovu rozvinout strategii (jakákoli by měla být). Yair Lapid, jehož strana získala v parlamentu při lednových volbách šestinu křesel, by při předělávání osnov náboženských škol mohl plošně zavést kvalitní srovnávací kurz židovství a islámu. Pokud by se to samé podařilo odstartovat v palestinských teritoriích, byl by to možná nejlepší hmatatelný výsledek tohoto roku, jaký bychom si mohli přát.

A než pan Obama odjede, i nejnáročnější idealisté mohou usínat v melancholické orgii: Mladí Izraelci ve stoje tleskali Afro-Američanovi, jehož prostřední jméno je Hussein, za podporu vytvoření palestinského státu.

Autor pracuje ve vzdělávání a event industry v zemích EMEA.