Věřitelem měl být Fond národního majetku

Hned na úvod musím říci, že mě rozhovor Jana Stráského pobouřil na nejvyšší míru, zejména tím, jak používá zájmeno „my“ - z kontextu jasně vyplývá, že slovem my rozumí sebe, federálního ministra financí Klause a jeho poradce Třísku (po schválení lustračního zákona musel ze dveří sejmout cedulku s nápisem náměstek a nahradit ji cedulkou poradce) a že mě jako ministra privatizace do „my“ zcela správně nezahrnuje, když říká, že jsme poznali, že česká privatizační cesta nemůže být čistá.

Stráský však byl místopředsedou české vlády a tam se nikdy, opakuji nikdy žádný spor o akumulaci kapitálu do rukou několika lidí, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, nevedl. Česká vláda měla zcela opačný záměr, který se jí zdařil proti vůli Klause. Ty šílené řeči o zhasnutí, ať si to ti šikovnější rozeberou, vedl Tříska na ministerstvu financí. Stráský nám dnes sděluje to, co jsem vždy věděl, že se chodil radit tam, kam ho vedla stranická disciplina – Klaus byl zároveň předsedou ODS. Posedlost cílem akumulace kapitálu byla spodní notou rozhodování ministerstva financí po celou dobu transformace, tato posedlost vysvětluje soustavný odpor Klause a Třísky kladený vzniku Komise pro cenné papíry, v Kolodějích dne 15.12.1996 vedli účastníci porady neuvěřitelnou debatu o tom, jestli má kapitálový trh zůstat bez dozoru jeden nebo lépe dva roky, aby byla dokončena akumulace kapitálu. Stejná motivace byla i za permisivním postojem tohoto ministerstva k tzv. třetí vlně privatizace organizované Motoinvestem.

To však není to hlavní, co mě přimělo k napsání tohoto komentáře. Zde musím zajít do historie, do počátků a prvních pokusů první polistopadové české vlády o formulaci strategie transformace. Ta měla představu, že privatizaci by mohl obstarat nějaký Fond národního majetku, který by fungoval podobně jako německý Treuhandanstalt, to je instituce, která by převzala veškerý produktivní majetek státu, spravovala ho, oddlužila, vybavila potřebným kapitálem a pak kus po kuse prodávala soukromníkům. Měla to tedy být jakási instituce centrálního plánování dovedená do dokonalosti.

Tato představa první české vlády byla samozřejmě nepřijatelná, Klaus proti ní zcela správně ostře vystupoval, já jsem vedl spor s tehdejším místopředsedou vlády Vlasákem o název mého ministerstva, které se mělo jmenovat ministerstvo pro správu národního majetku. Tečka. Namítal jsem, že úkolem ministerstva nemůže být správa majetku, nýbrž jeho privatizace. Vyvzdoroval jsem tak dovětek “a jeho privatizaci“, čímž vznikl onen bizarní název úřadu. Fond národního majetku však vznikl, ale svou funkcí realizátora privatizačních projektů byl něčím totálně odlišným od toho, čím měl být v plánech první české vlády. Zůstal jen název, který však provokoval silné emoce a nenávistný odpor Klause k této instituci, která u něho nikdy nepřestala budit podezření z choutek po obnově centrálního plánování.

A tady je ten zakopaný pes. Aby úloha Fondu národního majetku zůstala spolehlivě redukována na realizaci privatizačních projektů, Fond podle zákona navrženého federálním ministerstvem financí nesměl osobám, jejichž privatizační projekt byl schválen, poskytnout úvěr. Tyto osoby si mohly přijít pro majetek až s příslibem bankovního úvěru. Fond národního majetku mohl sehrát úlohu transformační instituce mnohem důsledněji a až do konce, ale nesehrál, protože nesměl. Svůj neblahý vliv měl i fakt, že prezidium Fondu národního majetku ovládali bankéři. Ti si nemohli přát, aby Fond národního majetku konkuroval na úvěrovém trhu jejich bankám. Mnohem pohodlnější a výhodnější pro ně bylo využít své pozice v prezidiu a rozhodnout, že Fond národního majetku pokryje ztráty jejich bank ze špatně poskytnutých úvěrů, které ani zdaleka nepocházely všechny od osob, které nabyly majetek v procesu privatizace.

Když tedy Stráský v rozhovoru říká, že „ není jiná cesta, než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily“, tak se mýlí. Funkci věřitele mohl dobře plnit Fond národního majetku. Kapitálu měl dost. Samozřejmě za předpokladu, že se mu to zákonem povolí a že rozhodování Klause nebude vedeno nenávistným předsudkem vůči této instituci.