Senáte, jednu velezradu, prosím!

Václav Klaus si obžalobu z velezrady jednoznačně zaslouží. Celý svůj život se staví do role provokatéra, ohýbá ústavu a zákony, jak je mu libo. Ve skutečnosti je zklamaný, že nebyl z velezrady obžalován už dávno. Stejně jako pro mě je pocta, když o mně ministr Blažek drží na brněnském sněmu ODS dvacetiminutovou řeč, že jsem jediný, kdo jim reálně vadí, a ať se mnou proboha mladí odéesáci něco udělaj (bohužel záznam jsem nesehnal, ale podle očitých svědků to bylo famózní), tak stejně Klaus, který ze srdce nesnáší soudy všeobecně a Ústavní soud úplně nejvíc, bude blahem bez sebe, když se u tohoto soudu sám ocitne. Za velezradu! Och. Navíc po žalobě jen o něco méně nenáviděného Senátu.

Je to klasická zákonitost akce-reakce. Když pořád víc a víc tlačíte na pilu, když vetujete zákon o hazardu na základě vylhaných argumentů, když ignorujete vůli parlamentu a odmítáte ratifikovat mezinárodní smlouvy, kašlete na soudy a odmítáte jmenovat soudce – a furt se neděje vůbec nic –, přemýšlíte, co můžete ještě udělat pro to, aby si vás konečně někdo všiml. A protože vyhlásit válku Německu nebo rozpoutat holokaust by bylo i na vás moc, napadne vás najednou spásná myšlenka: dát amnestii všem svým kamarádům, s kterými jste rozjížděl v devadesátkách ten báječnej byznys, a vysmát se tím do očí nenáviděným soudům a ještě nenáviděnějším občanům a odejít z politiky jako všeobecně opovrhovaný looser. Yeah. Ač jste se o totéž usilovně snažil celou dobu výkonu svého prezidentského mandátu, ve všech svých myšlenkách, slovech i činech, vaši soupeři nebyli vašich faulů vůči demokracii a dělbě moci schopni nikdy pořádně využít. Žabaři. Takže to musíte udělat opět zase všechno sám. Ale ta elegance! Jedním odstavcem. Kdo by to dokázal? Nikdo, víte to moc dobře, nemáte žádnou konkurenci.