Konec starých časů aneb Jak slavit Únor

Vedle zásadních věcí jsem za jeden z "výdobytků" listopadu 1989 považoval naději, že z veřejného prostoru zmizí připomínky odpudivých bolševických výročí - v neposlední řadě "Vítězného února", kdy pracující lid, vedený KSČ, porazil na hlavu "buržoazii a reakci". Dnes je módní říkat, že ty oslavy počátků teroru byly ryze formální, že je nikdo nebral vážně, jen se tím plnilo povinné penzum. Nevím. Jistěže ti předsedové místních organizací KSČ, pionýrští a svazáčtí vedoucí, fotrové, navlečení do uniforem LM, a sem tam i učitelé nebyli zapálení revolucionáři, ochotní umřít pro vizi spravedlivého světa bez boháčů a vykořisťovatelů. Zároveň ale ti, na které jsem občas narazil, otravovali okolí s jakousi tupou umanutostí, míval jsem dojem, že si ty oslavy dost užívají.

Místo abych na to všechno postupně šťastně zapomněl, píšu už několikátý článek k výročí komunistického převratu (dnes šedesátému pátému). Je to dost divné. Fakt by mne v letech 1989-90 nenapadlo, že v roce 2013 budou mít komunisté stabilní podporu kolem 15 procent, že proti nim budou studenti demonstrovat - třeba dneska v 17.00 na Staroměstském náměstí - a že část mých vrstevníků povede zcela vážně debatu o tom, jestli to za normalizace nebylo lepší než za současného "neoliberálního kapitalismu".