Co dál po volbách

Celý národ si poprvé vyzkoušel výběr prezidenta v přímé volbě a řekl bych, že skoro polovina národa se z toho šoku teprve pomalu vzpamatovává. Pro mnohé to znamená dalších pět let čekání na to, až prezidentem bude někdo, koho budou brát za vlastního. Národ demokraticky zvolil jinak, žádné další přemlouvání není třeba, je zbytečné, ten rozdíl byl skutečně nemravně veliký. Když to srovnáte s obvykle velice těsnou historií výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, kdy se náš volič vždy trefí úžasně až neuvěřitelně blízko na remízu, je toto vítězství budoucího prezidenta děsivě jednoznačné.

Nechám na sociolozích a politolozích, aby rozluštili, co to vlastně o národu vypovídá. Mediální polibek smrti, o kterém zajímavě diskutuje sociolog Vojtěch Bednář, totiž také znamená to, že lidé na média moc nedají (Bednář vychází z pozorování, že všechna média podporovala majoritně kandidáta, který nevyhrál) a že se řídí čímsi jiným. Znamená to též, že si lidé pamatují politika, který se deset let do politiky téměř nemíchal, nikam nechodil, vlastně nedělal nic jiného, než že si četl na Vysočině a kouřil dýmku. Překvapivé je tedy zejména to, že se najednou zjevil "odnikud" a nikdo se mu neuměl postavit. Ani v prvním kole, ani – to ještě překvapivěji – v kole druhém. Přitom neudělal nic nového, žádná nová vize pro ČR, nad ničím nezměnil názor ani politický styl, za nic se neomluvil, nikde nepomohl s došetřením korupčních kauz, nezaložil žádnou neziskovku či v kampani nepomáhal světovému míru či nějaké jiné vznešené ideji, ani nic moc nového neřekl, nenapsal či neudělal... A přesto na celé čáře vyhrál. Proti kandidátovi, za kterého jsme se vůbec nemuseli stydět.