Níže najdete video z živé debaty, které se zúčastnili například Jan Ruml nebo Petr Pithart.

ANO, souhlasím s tvrzením NE, nesouhlasím s tvrzením
Jan Urban
Novinář a bývalý disident

Československo nebylo nikdy součtem Čechů a Slováků. Zničit ho byl zločin, který vrátil oba národy myšlenkově do 19.století.

Jan Urban odpověděl v rámci Think tanku IHNED.cz.

Peter Gabaľ
Novinář

Souhlasím s tvrzením z vícera důvodů:

- Vzájemné obohacování dvou blízkých kultur a blízkých národů.

Spojovalo je historicky možná krátké, ale velevýznamné období společných dějin, které zformovaly jejich velmi podobné, až shodné politické a společenské hodnoty. Zvláště pokud si uvědomíme, že Česká republika, to nejsou jen Čechy, ale také Slezsko a zejména Morava, která v hodnotových/náboženských otázkách, kultuře a možná i temperamentu nemá k Čechám o nic blíže, než ke Slovensku.

Při společném směřování do Evropské unie by navíc umění dialogu, soužití a politického dialogu mohlo být v obou republikách mnohem dál, než je dnes, a být větším obohacením pro celou EU, nemluvě o úrovni demokracie a tudíž i kvalitě života v samotných obou zemích.

- Chybějící vůle lidí k rozdělení státu.

Ani v jedné ze současných samostatných republik si většina obyvatel nepřála rozdělení. To jen politické elity jim nedovedly nabídnout vhodný státoprávní a politický model dalšího soužití a v neuvěřitelně krátké době zhruba dvou let toto úsilí vzdaly. Dnes nám přitom připadá přinejmenším podezřelé (ne-li naprosto nepřípustné), když jedna politická garnitura těsnou většinou prosadí tak zásadní a dalekosáhlou věc, jakou je důchodová reforma, nejen bez elementární shody s opozicí, ale dokonce navzdory jejímu prohlášení, že po očekávaném vítězství ve volbách bude reforma beze zbytku zrušena. Tehdy jedna jediná politická garnitura (ať nás neplete, že formálně byly podle republik federace dvě) prosadila daleko zásadnější a dalekosáhlejší změnu a v důsledku jediných voleb doslova změnila dějiny.

- Větší mezinárodní prestiž a váha společného státu.

Dokonce i v Evropské unii, kam obě republiky navzdory dřívějším obavám vstoupily společně, by byl jeden více než patnáctimilionový stát významnějším hráčem, než dvě republiky, patřící mezi menší členy, a mezi nimi (vyjma Portugalska) mezi nejméně ekonomicky silné země. Nemluvě o budování bilaterálních vztahů jak v EU, tak vůči třetím zemím.

- Konkurenceschopnější ekonomika.

 Rozdílné představy o dalším ekonomickém fungování ČR a SR byly vůbec nejfalešnějším argumentem rozdělení. Žádná z politických garnitur nejen plně, ale dokonce ani zdaleka nesplnila své sliby v ekonomické oblasti. Václav Klaus si přes sliby a adorování ekonomických reforem a zavedení „bezpřívlastkové“ tržní ekonomiky neporadil s privatizací bank a dalších důležitých ekonomických sektorů, s deregulací nájemného a se snížením přímých daní. Vladimír Mečiar přes přísliby „třetí cesty“ šel cestou privatizace a deregulace. Po vystřídání dalších vlád a uplatnění obdobných reforem, jen s určitými fázovými posuny, jsou si obě ekonomiky z hlediska pravidel a způsobu fungování tak blízko, že bychom mohli mluvit o jednom státě. Protože „matematika nepustí“ a jistě i pod vlivem členství v EU. Přesto konkrétní, byť často jen kosmetické nebo fázově posunuté změny škodí svobodě podnikání na území obou republik. Navzdory česko-slovenské celní unii, posléze přetavené do volného trhu EU, drobné rozdíly v platných právních úpravách (a různé měny) do jisté már komplikují rozvoj síly jednotného trhu, vystaveného silnější vnitřní konkurenci (ale také kooperaci), nemluvě o nutnosti v určité fázi dělit česko-slovenské podniky, přizpůsobovat je rozdílným právním prostředím a místo efektivity se zabývat nutnou byrokracií.

Na pomezí předešlého a následujícího argumentu je, připusťme, spekulativní úvaha o „pěti rodinách“, které si rozdělily vliv v Česku a dvou finančních skupinách ovládajících Slovensko. Čím větší země a čím větší konkurence a řevnivost vlivových skupin, tím menší je jejich šance podmanit si státní moc.

 - Vyspělejší právní prostředí.

Čím je větší decentralizace a menší přímý vliv výkonné moci, tím větší je nezávislost soudnictví. Zvláště při vzájemném obohacování a inspiraci soudců ve větším státě. Kauza „justiční mafie“ v ČR a úpadku ústavního soudnictví na Slovensku jsou zářnými příklady opaku. Zatímco Ústavní soud ČSFR byl neotřesitelnou právní autoritou, k níž se český ústavní soud po mnoha letech začíná blížit, jeho slovenský pandant od svých počátečních hvězdných hodin míří ke stále větší servilitě vůči výkonné moci.

- Efektivnější a silnější armáda.

Zde není třeba nijak argumentovat. Obě země dokonce i přes dávné rozdělení nejsou ani dnes schopny plnit své úkoly a potřeby jinak, než úzkou vzájemnou spoluprací, např. vytvářením společných jednotek v mezinárodních misích a spoustou dalších společných nebi sdílených aktivit. Ještě mnohem efektivnější, než tato spolupráce, by byla existence společné armády.

 

Lubomír Kopeček
Politolog, přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity

Odpověď odráží racionální zhodnocení situace po volbách roku 1992, kdy se ODS a HZDS dohodly na rozdělení Československa. Volbám předcházela dvouletá zkušenost neúspěšných vyjednávání o státoprávním kompromisu, který by vyhovoval české i slovenské straně. Provázela to prohlubující se nefunkčnost ústavních mechanismů a kumulující se napětí ve vzájemných vztazích. Zásadním problémem nebyla otázka, zda má Československo nadále existovat, ale v jaké podobě. V českých poměrech dominující představa federace se silným centrem byla pro drtivou většinu slovenských politiků i veřejnosti nepřijatelná. Slovenský vítěz voleb roku 1992 Vladimír Mečiar a jeho HZDS se v pohledu na národní budoucnost Slovenska téměř nelišil od svého předchůdce na postu předsedy slovenské vlády Jána Čarnogurského, který reprezentoval křesťanské demokraty. Zachování Československa v podobě nějakého volného svazku brali Mečiar i Čarnogurský jako přechodnou etapu. Proslulým se stal například Čarnogurského dobový výrok o nutnosti samostatné „slovenské stoličky“ po vstupu do Evropských společenství, jak se tehdy nazývala budoucí EU. U slovenské politické elity preference jakési přechodné „polonezávislosti“ v roce 1992 jednoznačně převažovala. Naopak v politicky marginální proud se změnily slovenské profederální síly, tedy především občanská pravice, která ve volbách propadla.

Klíčový český vyjednavač Václav Klaus by v létě 1992 mohl přistoupit na nějakou společnou obranně-ekonomickou unii, jak chtělo HZDS, která by se stále nazývala Československo. Je ale otázka, jakou cenu by si vyžádalo udržování podobného „polostátu“ a hlavně, jak životné by podobné uspořádání bylo. Rozhodnutí o rychlém rozdělení Československa se tak jeví z českého pohledu jako nejlepší řešení.

Václav Pačes
Biochemik, bývalý předseda Akademie věd ČR

Byla by to jen prodloužená agónie, která by nakonec k rozdělení vedla. Slováci mají nárok na samostatný stát, stejně jako Češi měli v roce 1918. Ale je mi rozdělení líto.

Petr Kaniok
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Brno

Dobovou atmosféru si dobře pamatuji a bylo zjevné, že nejen elity, ale také občané obou částí federace se chtějí vydat odlišnou cestou. U Čechů byl navíc přítomný pocit lehce povýšeného staršího bratra, který na svého sourozence doplácí. A Slováci se samozřejmě cítili ukřivděni. Myslím si, že bez klidného a kultivovaného rozchodu by vztahy mezi
Čechy a Slováky nebyly tak dobré, jako jsou. Nikdy by například na českých univerzitách nestudovalo tolik kvalitních a motivovaných mladých lidí ze Slovenska, kteří naše vysoké školy jednoznačně obohacují.

Ivan Pilip
Ekonom, bývalý ministr

Slováci jsou pro Čechy bezesporu nejbližším národem, a stejně je tomu i naopak. Přesto – a možná o to víc – je dobře, že každý z nich má svůj stát. Ačkoli jsem se narodil v Československu a ještě v roce 90 si nedovedl představit, že by se něco takového mohlo odehrát, považuji rozdělení republiky za pozitivní pro další vývoj obou následnických států. Také je nutné uznat, že šlo o vrcholný čin dvou politiků, jejichž působení bylo v dalších obdobích buď zcela negativní (V. Mečiar) nebo značně problematické (V. Klaus).

V době socialistického Československa jsme si to málo uvědomovali, ale zdánlivě přirozené soužití dvou národů v rámci jednoho státu bylo umožněno do značné míry tím, že historické tradice a kulturní odlišnosti byly potlačeny. Slovensko se po staletí vyvíjelo v odlišném politickém a kulturním prostředí než české země. Vznik první republiky proto nebralo (na rozdíl od Čechů) jako jeden z vrcholů svých dějin, ale jako mezikrok k úplnému sebeurčení. Masarykův koncept československého národa byl ve své době pochopitelný, ale ve své podstatě mylný. Vytvoření Slovenského štátu v době předválečných krizí toho bylo nešťastným důsledkem, vznik Slovenské republiky před 20 lety opravným pokusem, který dovršil přirozené tendence a směřování Slováků. Žádná referenda by na tomto faktu nic nezměnila, protože jejich výsledek by byl jasný a byl by zřejmě spíše prohloubil odcizení, které tehdy hrozilo: Češi by hlasovali proti rozpadu a divili se, co vlastně Slovákům chybí a Slováci by hlasovali pro rozpad a cítili se ukřivděni, že jejich pocitům a aspiracím Češi nerozumí. To by býval byl velmi špatný vklad do další společné budoucnosti.

Navíc toto dilema do značné míry vyřešilo členství v Evropské unii: nadstandardní vztahy mezi oběma zeměmi mají takovou podobu, že nejen návštěva, ale také práce, studium či podnikání ve druhé zemi je téměř stejně snadné jako v jakémkoli koutě země vlastní a pocit politické svrchovanosti mohou mít přitom oba národy úplný. A na to, jaké problémy mohou kvůli pocitům nedostatečné národní svrchovanosti i v rámci EU vznikat, se stačí podívat do Belgie, Baskicka či Katalánska.

Ladislav Cabada
Politolog, Metropolitní univerzita Praha

Československo se po roce 1989 ocitlo v dlouhodobé ústavní krizi vyrůstající z toho, jak byl formulován koncept zákazu majorizace v dokonale bikamerálním Federálním shromáždění. Během let 1989-1992 se hlavním aktérém politické debaty nepodařilo najít cestu, jak rekonstruovat československou federaci v rámci daných ústavních pravidel. Současně různé projevy nefunkčnosti Federálního shromáždění způsobené právě využíváním ( odmítám použíávat pojem zneužívání, protože se aktéři chovali v ouladu s ústavou) principu zákazu majorizace ze strany některých poslaneckých skupin (a zde nehraje žádnou roli,zda se jednalůo o skupiny etnicky české, moravské či slovenské) kontinmuálně zhoršovaly vzájemnou důvěru mezi českou a slovenskou společností, mezi českými a slovenskými médii, mezi českými a slovenskými oponion-makery atd. Vysoce oceňuji, že v situaci, kdy federálbí orgány nenacházely cestu k reformě, jež by mohla federaci zachránit, se o jakýsi restar pokoušely vlády a národní rady republikové, vycházející z přesvědčení, že federaci je nutno postavit jako dekundární a primární je existence dvou republik. Je otázkou, nakolik se taková jednání mohla dařit, když hlavní aktéři debaty na slovenské straně je od začátku chápali jako krok k posilování atributů slovenské státnosti a k přechodu na konfederativní či samostatnou cestu (ny mysli mám jak premiéra Mečiara, tak Jána Čarnogurského).

V roce 1992 jsem tak byli v situaci, kdy selhaly všechjy myslitelné ústavně-politické mechanismy a vztahy mezi oběma částmi nefunkční federace se dále, rchle a prudce zhoršovaly. Jistě můžeme mít pochyby nad rchlostí, s níž se aktéři rozvodu domluvili, v dobovém kontextu se tyto námitky jevily jako velmi relevantní. Méně relevantní se mi zdá myšlenka uspořádání referenda – jednak jsme pro něj neměli žádnou ústavní, rep. Zákonnou oporu, zejména si však neumím představit situaci, že by referendum – ať už by otzáka směřovala k zachování statutu quo či nějaké změně – dopadlo v každé části federace odlišně. A jistě by jej bylo nutné konat takto odděleně, jednotné hlasování v celém, Československu by bylo frapantním porušením principu federativnosti.

Shrnuto, dvacet let po zozpadu Československa jasně vidíme, že rozvod oběma národům prospěl a jejich vztahy spíše posílil. Snad bychom v mezinárodně-politické debatě mohli v případě zachování federace více operovat statutem středně velké země, ale moc tomu nevěřím – bez rozpadu federace by Slovensko neprošlo velmi dynamickým vývojem, naopak lze předpokládat, že by se nadále prohlubovaly konfliktní vztahy mezi českou a slovenskou společností, které by rozvoj obou těchto společností výrazně brzdily. Ostatně současný ústavní a politikcý vývoj v Bosně a Hercegovině by mohl být využit ke kontrafaktuální srovnávací analýze, která by zřejmě ukázala, jak by se Československo mohlo při zarputilé snaze udržet jej jako jeden stát vyvíjet. Jsem jednoznačně přesvědčen, že by se jednalo o vývoj s velmi negativními prvky.

Michael Romancov
Politický geograf, přednáší na Fakultě sociálních věd UK v Praze

Zatímco důvody pro udržení společného státu byly (a jsou) převážně racionální – větší stát s více obyvateli má silnější pozici; historie vzájemného soužití; existující infrastruktura, atd. mezi důvody pro ukončení společného soužití dominovaly v době rozpadu argumenty iracionální. S přihlédnutím k tehdejší atmosféře bylo dobře, že právě iracionální pohled nakonec zvítězil, protože v opačném případě by bylo mnohem hůř. Co mě vede k takovému závěru? Neexistence politické strany schopné zaujmout a získávat hlasy v obou částech federace. Neschopnost elit/politiků (zejména na Slovensku) formulovat své požadavky tak, aby byly srozumitelné druhé straně a neschopnost a neochota elit/politiků (zejména v Čechách) naslouchat a snažit se porozumět v gardu opačném. Obě samostatné republiky dodnes postrádají věcnou a kultivovanou politickou debatu a pokud by byla možnost jakékoli „odborné“ téma podepřít argumenty nacionalistickými, tak by k tomu zcela jistě došlo. Tato tendence by byla o to horší vezmeme-li v úvahu fakt, že v Česku a na Slovensku většinou dopadají parlamentní volby obráceně, takže by vládnoucí pravice v jedné musela koexistovat s vládnoucí levicí ve druhé republice, a tato opačná polarizace by se navíc (negativně) umocňovala v parlamentu federálním. Osobnostní charakteristiky tehdejších hlavních vůdců, u nichž se časem (u Mečiara dříve, u Klause o něco později) na povrch prodraly mimořádně odpudivé povahové i politické rysy.   

Vít Dostál
zástupce ředitele Výzkumného centra AMO, koordinátor projektu Challenging the Czech Tales on European Policies

Klidný a pozitivní vývoj v česko-slovenských vztazích ukazuje, že tehdejší rozhodnutí bylo správné. Podíváme-li se navíc na dnešní evropské sáty, tak vidíme řadu dezintegračních procesů (Belgie, Španělsko-Katalánsko, Spojené království-Skotsko), takže se nabízí otázka, zda by i volnější model federace vydržel. Navíc nás může těšit, že dvacet let po rozpadu Československa řešíme docela jiné problémy, než řešili po dvaceti letech samostatné existence pohrobci Rakouska-Uherska; poslední dezintegrace ve střední Evropě se tedy jeví udržitelnější, než ta předposlední.

Zde najdete video z živé debaty, které se zúčastnili Jan Ruml, Petr Pithart, Tomáš Ježek a  Peter Gabaľ.


 


 

Zde najdete názory čtenářů, debata je již uzavřena a nelze do ní již přispívat.

Váš názor: 
Vaše jméno a obec: 
Váš e-mail: 

Petr, Brno

NE

Nacionalismus a svalování problémů jedněch na druhé by v už tak dost křehkém politickém systému vedlo jen ke hlubším krizím, v jejichž důsledku by posilovali nacionalisté a populisté s jednoduchými řešeními. Rozdělení by bylo stejně jen otázkou času, takže bylo správné to udělat co nejdřívě.


Petr Hatina, Karlovy Vary

NE

Chybou bylo už to,že jsme od komunismu zdědili systém tří vlád, československé, české a slovenské-a hlavně ta slovenská vnímala svou novou  roli jako svébytnou vládu na svém území a nebyla  ochotna se o tu moc s někým dělit. Pokud by měla federace vydržet, měly se co nejdříve nezpochybnitelně dohodnout kompetence federální vlády a obě národní vlády jí měly plně respektovat. Ale vývoj šel jinou cestou, totiž neustálým požadavky na omezování, drolení a rozdělování kompetenci té federální vlády až na hranice její legitimity..


Petr, Praha

ANO

Ano, mohlo se zachránit. Rozděleno bez referenda, podlehlo především úrovni dvou hlavních vyjednavačů - Klause a Mečiara.


Rumba

NE

Češi a Slováci mají jiný pohled na reálný svět. Je to dáno odlišným historickým vývojem, polohou aj. Takhle je jim proto lépe, nedochází mezi nimi ke zbytečným střetům a konfliktům. V integrované Evropě a jako dobří sousedé mohou přesto výborně komunikovat a spolupracovat.

Tady nikdo neumřel. Není důvod k melancholii.


Boris, Brno

 ANO

Poškodilo nás to jak ekonomicky tak i morálně. Politické elity si uvědomily, že si mohou o zásadních věcech rozhodovat bez ohledu na občany a navíc zjistily, že je pro ně jednodušší si moc rozdělit, než hledat oboustranně akceptovatelné řešení. Opoziční smlouva za pár let pak byla už jenom analogií a logickým pokračováním.


Radek Šimek 

ANO

Bylo to řešení poplatné době. To, co bylo budováno 75 let, bylo rozbito vládnoucími polokriminálními skupinami. Nerozdělila se Belgie, Itálie, Kanada, nebyl žádný racionální důvod pro rozdělení Československa.

Zbývá vám ještě 10 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se