Rozpad Československa byl selháním politických elit

Říká se, že dějiny píší vítězové, takže pokud se Češi, ale též Slováci chtějí považovat za úspěšné aktéry vlastních dějin po pádu komunismu, nemohou jinak než tvrdit, že rozdělení Československa bylo jediné možné, ba bylo nutné, neboť jenom tak jsme dospěli k danému "vítěznému stavu": tedy vstoupili do NATO, do EU, vybudovali kapitálové trhy, potažmo kapitalismus jako takový a hlavně rozvinuli demokracii. Pokud ovšem někdo hodlá tuto tezi hlásat nejen upřímně, ale také na základě kritické reflexe, měl by doložit, že bychom k těmto výdobytkům nedokázali dospět také spolu se Slováky.

Po pravdě řečeno takových argumentů se nabízí řada. S Vladimírem Mečiarem bychom asi do NATO vstupovali s hodně odřenýma ušima, neřkuli do Evropy. Stačí si vzpomenout na "cirkus", který si kolem toho užili Slováci. Budování kapitálových (a jiných) trhů by určitě probíhalo jinak, vždyť organizovat česko-slovenskou privatizaci ve spojenectví Klausovy ODS a Mečiarovy HZDS by nedokázala ani všemi mastmi mazaná Lest Historického Rozumu, o níž jako o režisérovi dějin uvažoval filozof Hegel. Nicméně všechny tyto argumenty přebíjí historický fakt, že výše uvedené výdobytky zvládli vykonat Slováci stejně jako Češi a rozdíly v provedení nejsou až tak veliké, takže pořád zůstává viset ve vzduchu otázka, zda by to společně se Slováky nešlo také tak (nějak).