Václav Havel nikdy neztratil víru v nás. A to je ta největší výzva

Krátce po nástupu do prezidentské funkce odcestoval Václav Havel do Washingtonu, kde měl přednést projev na společném zasedání obou komor amerického Kongresu. Měla jsem tu čest pomáhat mu s přípravou na toto vystoupení.

Protože měl Havel malé zkušenosti s veřejnými projevy a ve vězení si vypěstoval zvyk vyhýbat se očnímu kontaktu, povolali jsme experta, který měl Havlovi pomoci zlepšit řečnický projev. Prezident však cvičení odmítl, a když vystoupil na pódium před 535 členů Kongresu a začal hovořit, byl jeho projev stále špatný. Vůbec na tom však nezáleželo.

Havel možná nebyl nejelegantnějším řečníkem, ale byl autentický - a také překvapivý. Američané očekávali, že tento revoluční vůdce odsoudí sovětské tyrany, kteří dlouho utiskovali jeho zemi, avšak Havlovým nejnaléhavějším apelem byla žádost, aby Spojené státy pomohly ruskému lidu s jeho vlastním přechodem k demokracii.

Konec studené války neoznačil Havel za epochální vítězství, ale místo toho zdůraznil, že před námi leží ještě větší výzva: vytvořit svět, který by utvářela morální zodpovědnost. Nový prezident naprosto jasně zdůraznil povinnosti, které jeden vůči druhému máme. Úzké zájmy všeho druhu, konstatoval Havel, musí ustoupit univerzálním principům. Jeho první projev v Americe, podobně jako jiné jeho projevy předtím i potom, byl velmi idealistický a příliš se nepodobal typickým projevům vedoucích představitelů státu.

Jedinečná koncepce

Víme však, že i Havlova koncepce vedení se lišila od koncepce většiny prezidentů a premiérů. Havel neměl zájem o ten typ politické rétoriky, který rozděluje lidi do té či oné frakce nebo který využívá hněvu, rozmrzelosti a strachu.

Obával se, že porážka komunismu a před ním i nacismu podnítí demokratické národy k závěru, že jejich dílo je završeno a do budoucna mohou vždy očekávat, že při boji se zlem získají navrch; slovo "sebeuspokojení" však Havel neznal.

Podobně jako Tomáš Masaryk oslavoval Havel to nejlepší na českém národě, aniž uvízl v pasti šovinismu. Domácímu i zahraničnímu publiku tvrdil, že navzdory všem vnějším nepřátelům, s nimiž se můžeme setkat, je naším nejnebezpečnějším protivníkem vlastní sklon k sobeckosti a lhostejnosti vůči ostatním. Logickým vyústěním tohoto argumentu bylo Havlovo neúnavné zasazování se za občanská a politická práva pro všechny.

Ať už tomuto ideálu bránil apartheid jako v Jihoafrické republice, etnické čistky jako na Balkáně, genocida jako ve Rwandě a Súdánu či politický útlak na Kubě nebo v Číně, Havel nikdy neváhal pozvednout hlas ve prospěch spravedlnosti. Platilo to v době Charty 77 a sametové revoluce a platilo to i v posledních týdnech a měsících jeho života.

Z osobních rozhovorů vím, že Havla nesmírně povzbudila arabská hnutí za demokracii i slibný, byť křehký vývoj událostí v Barmě, kde mu hluboce záleželo na úspěchu a osobním zdaru Aun Schan Su Ťij. Vloni v říjnu podepsal Budapešťskou výzvu, která apelovala na Evropu, aby se postavila proti jakékoliv vládě - byť i zvolené ve svobodných volbách -, jež bude zneužívat moc podkopáváním demokratických institucí. Jeho poslední veřejná prohlášení byla na podporu vězňů svědomí v Bělorusku a opozičních protestů v Moskvě, kde v den jeho pohřbu uctilo jeho památku osmdesát tisíc demonstrantů.

Neztratit víru a pomáhat

Havel mi často říkal, jak důležité bylo pro něj i jeho demokratické krajany vědomí, že i v dlouhých a temných letech studené války žijí na Západě lidé, kteří na ně myslí a dychtivě jim chtějí pomáhat, jakkoliv je to možné. Tato zkušenost v něm zanechala vědomí povinnosti - přičemž nás vyzýval, abychom ho s ním sdíleli všichni - vůči mužům a ženám na všech kontinentech, kteří musí stále bojovat za uznání svých nejzákladnějších práv. Havel věřil, že diktátorské režimy přicházejí a odcházejí, avšak úsilí o vytvoření demokratičtějšího a humánnějšího světa zůstane nutností tak dlouho, jak dlouho bude přežívat lidský druh. Během celé své kariéry ve veřejném životě praktikoval Václav Havel politiku, která neměla odrážet populární názory, ale povyšovat je a osvětlovat; tento typ vedení nás přiměl k tomu, abychom otevřeli oči a vyžadovali sami od sebe více - a zároveň postavil Havla na úroveň Lincolna, Masaryka, Gándhího a Mandely.

Václav Havel nebyl světec, ale byl to zvláštní člověk a ještě mimořádnější lídr; za odvahu v osobním přístupu si získal náš obdiv a úctu. Skutečným důvodem, proč jsme do něj vkládali takovou víru, však bylo poznání, že on nikdy neztratil víru v nás. Tím nám složil nejvznešenější poklonu, jakou může jakýkoliv vůdce složit - a zároveň nás všechny postavil před trvalou výzvu.

Madeleine Albrightová

Bývalá ministryně zahraničních věcí USA byla historicky první ženou v tomto úřadu. Sehrála významnou roli v rozšiřování NATO o země bývalého východního bloku. Letos od amerického prezidenta Baracka Obamy převzala Prezidentskou medaili svobody.

Obával se, že porážka komunismu a nacismu podnítí demokratické národy k závěru, že jejich dílo je završeno a do budoucna mohou vždy očekávat, že při boji se zlem získají navrch.

Osiřelé děti Hutuů povražděných Tutsii během genocidy ve Rwandě, které později našli dobrovolníci humanitární organizace UNICEF. Většinu těchto dětí se ani přes veškerou péči nepodařilo udržet při životě, protože se nakazily cholerou a dalšími infekčními nemocemi. Genocida ve Rwandě patří k nejhrůznějším momentům konce 20. století, protože svět o ní věděl, a nenašla se společná vůle včas zasáhnout. Tato fotografie vznikla v táboře ve městě Goma na hranici Konga a Rwandy v roce 1994.
FOTO: ANTONÍN KRATOCHVÍL/ VII (PROFIMEDIA)

Komentář původně vyšel 9.12.2012