Finanční liberalizace není pro každého

To, že globalizované trhy lze jen obtížně kontrolovat a řídit si uvědomoval již Keynes, který byl velkým zastáncem liberalizace světového obchodu, přesto před sedmdesáti lety doporučoval, aby „kontrola přílivu a odlivu kapitálu byla pevnou součástí poválečného systému“. Po kolapsu brettonwoodského systému v 70. letech 20. století se soudilo, že kontrola kapitálových toků není v souladu s tržní ekonomikou, ale již na základě asijské krize z let 1997/1998 byl tento postoj postupně přehodnocován a dnes i MMF souhlasí s tím, že „kontrola některých typů příchozího kapitálu může užitečně doplňovat regulace a omezit finanční zranitelnost“. Konkrétně se ve zprávě z roku 2010 se píše, že „přiživování růstu objemu úvěrů, a to především v cizí měně, i dluhových pohledávek, včetně dluhů vedených jako přímé finanční zahraniční investice, podle všeho činí ekonomiku zranitelnější“.

Toto není výzva k deglobalizaci. Je skvělé, když země s vysokými úsporami chtějí financovat investiční příležitosti jinde, kde toho dokáží produktivně využít. Jen na to musí být příjemci také dostatečně připraveni, což souvisí s kvalitou ekonomických a politických institucí. Pokud se země otevřou přílivu zahraničních horkých peněz dříve, než je na to připraven domácí finanční sektor, tak to může znamenat finanční katastrofu.

Nemusíme chodit daleko. Maďarsko před časem zaznamenalo velký rozkvět půjček v zahraničních měnách, které byly financovány z přílivu krátkodobých úvěrů a portfoliových investic, tedy rizikovými aktivy, které když dojde k poklesu důvěry, velmi rychle mizí, což se také stalo. Došlo k obrácení toku kapitálu, směnný kurz forintu začal klesat a splátky půjček ve forintech nestačily na pokrytí závazků v zahraničních měnách. Zhoršení likvidity bank dále prohloubilo nedůvěru investorů, což zemi uvrhlo do hluboké hospodářské krize. Na to vláda již nemohla reagovat jinak než žádostí o finanční pomoc od mezinárodních institucí, omezováním rozpočtových výdajů a zvyšováním daní.

Izolace od mezinárodních kapitálových toků není možná ani žádoucí. Země, které jsou institucionálně připraveny, z finanční liberalizace jednoznačně profitují. Rozvojové země by však měly být samy zodpovědné za to, do jaké míry se rozhodnou liberalizovat své kapitálové účty. Otevření se přímým zahraničním investicím jednoznačně zvyšuje hospodářský růst, mělo by to však být pokud možno bez nežádoucích vedlejších makroekonomických dopadů. Volné přelévání kapitálu může způsobovat problémy, a to zvláště rozvojovým zemím, neboť kapitál může rychle nabrat opačný směr.