Česko by mělo stát stranou užší integrace EU

Smyslem žádného spolku není spolek sám, nýbrž prospěch jeho členů. V případě EU však došlo k záměně prostředku za cíl. Aktuální snahy o prohlubování evropské integrace mají sloužit především záchraně spolku. Jelikož jsme k Evropě geopoliticky přikováni, není pro nás výhodné z EU vystoupit. Avšak proč bychom náš osud ještě úžeji spojovali s organizací, která bojuje o přežití?

EU navíc nefunguje efektivně. Za desetiletí a za miliardy nedokázala zajistit ekonomickou srovnatelnost mezi severním a jižním křídlem. Nesplnila svůj slib, že do roku 2010 bude EU nejrychleji rostoucí region na světě. Nedokázala uskutečnit celoevropsky nutný plynovod Nabucco. A zejména. S trestuhodnou liknavostí uskutečňovala složitý projekt společné měny, až dovedla spolek na pokraj katastrofy.

Eurokrize je krizí integrační politiky. Východiskem není hlubší integrace, nýbrž naopak redukce ambicí a rozvolnění struktur EU na tu úroveň, kterou spolek dokáže zvládnout, aniž by svým členům škodil.

Od přeměny ES do EU, což je přibližně 20 let, vzniklo tolik revizí primárního práva a bylo nastartováno či rozšířeno tolik ambiciózních politik typu společná měna či schengenský systém, že ani občané, ani elity nemají možnost tyto procesy vstřebávat. Zapomenout nelze ani na masivní rozšiřování, jež do EU vnesla úplně jiné zájmy a zvyklosti. Řada společných politik a aktivit je nedokončená, nedotažená, nebo se prostě nepovedly – což se ale zejména evropské elity zdráhají přiznat. Užší integrace tedy není samospasitelná. Česku, členským státům EU a evropské integraci obecně by spíše prospělo přemýšlet o tom, zda některé rozpaky budící politiky buď výrazně neomezit či nezrušit a přijmout prostý fakt, že například na skutečně fungující společnou zahraniční politiku nebudou v EU ještě dlouho společenské podmínky. EU by se tak stala efektivnějším a myslím, že také přijatelnějším aktérem.

Je problém, co vlastně přesně znamená užší integrace. Pokud by to byla federalizace EU, s čímž nedávno vystoupili šéf Komise José Manuel Barroso nebo německá kancléřka Angela Merkelová, jde o něco, co většina Čechů nepreferuje. Nejde ani o krok, který by měl v českých poměrech podporu napříč politickým spektrem. Navíc zatím vůbec není jasné, jaké přesné „cílové“ parametry by tato federace měla mít. Aktuálně se rýsujících faktických prohloubení integrace je více. Když vezmu jen jedno z nich, vznik bankovní unie, tak tu jsou potenciální rizika pro Českou republiku. Ta by se mohla projevit v případě, pokud by bankovní unie znamenala faktickou ztrátu kontroly České národní banky nad domácími bankami, které jsou v drtivé většině vlastněné zahraničními subjekty. Možnost volného přelévání peněz z bankovních „dcer“ do ne vždy zdravých zahraničních „mateřských“ bank je potenciálně nebezpečná. To není ekonomický nacionalismus, ale racionální obava z důsledků, které by to mohlo mít pro úspory obyvatel i hospodářství. V danou chvíli je na místě spíše opatrnost, pozorné sledování možných důsledků užší integrace pro Českou republiku a brzdění těch negativních. To pochopitelně neznamená apriorní negování evropské integrace. Česká republika nemá v současnosti jinou alternativu než členství v EU.

Pokud se Česko nechce stát periferií Evropy (a ještě něčím bezvýznamnějším v rámci světa), musí se naučit artikulovat a následně prosazovat svůj zájem v tom "nejméně špatném" prostředí, které má k dispozici a tím je bezesporu EU. Pohled vedený z České kotliny nám sice sugeruje dojem, že jsme středem Evropy, ale centrum - ve smyslu tvorby ekonomických a politických rozhodnutí a strategií leží jinde. Snad poprvé od dob "otce vlasti" Karla IV. máme možnost samostatně a sebevědomě připojit svůj hlas, který však, logicky, nemůže (a nesmí být ani u nás, ani u ostatních) silnější/slabší, než jaká je naše demografická a ekonomická síla. Pokud má někdo pocit, že v Evropě jsme slabí, tak kdekoli jinde je a bude naše pozice nesrovnatelně horší.

Česko nemůže stát stranou - poloha je nám osudem - na vybranou máme  buď přístup konstruktivní, nebo suveréně irrelevantní. Mimo Evropskou debatu jsme především kvůli naší politické kultuře korupce a populismu, za situace, kdy prostor mezi eurozónou a EU pomalu ztrácí kyslík. Varováním budiž nám pokles HDP hlubší než u sousedů odmítáním společné měny.

Pokus dostat Česko na periferii, kde si budeme léčit národní komplexy, je slabo-myslný podnik. Klidně můžeme argumentovat národními zájmy. Stačí, uvážíme-li geopolitické souřadnice Česka „někde“ mezi Německem a Ruskem a naši historickou zkušenost. Masaryk mluvil o problému malého národa, který se v této vratké pozici neobejde bez spojenecké opory. Navazoval na Havlíčka s Palackým, kteří ještě na začátku nacionální éry viděli takovou oporu v nadnárodní habsburské monarchii - hodlali ji ovšem demokratizovat. Masaryk již věřil ve vítězství demokracie v celé Evropě a téměř vizionářsky vyhlížel naše národní místo v jakýchsi Spojených státech evropských, sice s britsko-francouzskou dominancí nicméně zabarvených doleva. Česká pravice trpce poučená Mnichovem poté tuto stabilizační demokratickou vizi odmítla a vsadila na národní souručenství ve střední Evropě s německou dominancí. Za velkou ironii dějin považuji, že volba mezi demokratickou Evropou a národním souručenstvím se opakuje, naštěstí v úplně jiných kulisách a doufejme též s úplně jinými vyhlídkami. Nicméně koho uklidní, že místo demokratické Evropy se nám nabízí Evropa tržní (s německou dominancí) a stabilizátora hledáme někde za mořem v Británii či v USA?

Současný stav EU je polovičatý a neudržitelný. Podle mého názoru se EU buď rozpadne a pak v dnešním světě velkých a rostoucích ekonomik čeká evropské státy pomalý úpadek, a nebo se státy EU těsněji semknou, ekonomicky i politicky. My bychom se k tomu měli připojit a snažit se, aby EU fungovala lépe než teď.

Stát jako základní politická forma prochází zcela zásadní krizí – krizí legitimity i krizí efektivity. Je stále méně respektován, je stále méně schopen zajistit svým občanům bezpečí a stále méně dokáže usměrňovat byť i základní ekonomické toky; bezpečnostní hrozby i ekonomické vazby totiž dávno získaly transnacionální charakter. V České republice je tato krize umocněna působením korupčních a klientelistických skupin, které stát vnímají jako kořist, již si mohou beztrestně rozdělit ti nejsilnější. Odpovědí je radikální demokratizace politiky a současně transnacionalizace politické autority, a tedy i politická integrace Evropy. Všimněme si, že před hlubší integrací přitom nejvíce varují ti, pro které je současný stav výhodný: za jejich pokryteckou obranou „národní“ demokracie se často skrývá snaha o udržení vlastních mocenských pozic a neschopnost uvažovat o alternativách vůči současnému, dnes již přežilému politickému uspořádání.

Po mnoha letech masarykovské drobné práce, kterou jsme se postupně přibližovali směrem k Evropě, k naplnění našeho snu "návratu do Evropy", nabízí se obava pojmenovaná Masarykovým soupeřem a velkým českým historikem Josefem Pekařem. Ten ve své práci "Smysl českých dějin" napsal v roce 1925: ""Smysl" českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti- a to jak v oboru života politického, tak duchovního." Josef Pekař, O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha, 1990, s.121)

Abych upřesnila, kam Josef Pekař míří zapůjčím si od něj další citát ze stejné práce: "Ale z toho plyne také poučení, že tam, kde zápal patriotické lásky vyšel vstříc a pojil se s osvětnými a mravními pokroky Evropy, jsme rostli k velikosti, kde ochaboval nebo mizel, hynuli jsme." (Josef Pekař, O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha, 1990, s. 405)

V dnešním slovníku bychom interpretovali , že hájení našich českých národních zájmů lze jen uvnitř Evropy a v podstatě, že naším národním zájmem Evropa je. Podílení se na jejích pokrocích nejen osvětných a mravních, ale i ekonomických, politických a kulturních je výzvou dnešních dnů.

Zakončila bych přáním, abychom my Češi i ostatní Evropané "rostli k velikosti". Je to v zájmu nás všech i naší stále rozvichřené planety.

Nebezpečí pro ČR představují destruktivní a ochranářské tendence vůči vnitřnímu trhu, neboť je hospodářsky úzce provázána se svými sousedy a závislá na exportu do zemí EU. ČR by se tedy měla účastnit všech fór, na kterých lze tento pozitivní prvek integrace obhajovat a neměla by se z dalších debat vydělovat z radikálních ideologických důvodů.

ČR je navíc sice státem se stabilizovaným demokratickým politickým systémem, ale zároveň se slabými institucemi, což konstatovala i NERV. Právě z evropské roviny je vytvářen tlak na to, aby státní instituce – přinejmenším ty, které distribuují prostředky z rozpočtu EU – fungovaly profesionálně. Bohužel, většina politických elit dělá vše proto, aby instituce fungovaly spíše jim, než veřejnému blahu. Například stále neplatí zákon o státní službě, jehož přijetí bylo jednou z podmínek vstupu. Obávám se, že kdyby se ČR vydělila z další integrace, mohl by stav české státní správy přestat EU zajímat.