Odpovědnost chránit po událostech v Libyi a Sýrii

Pozoruhodné je, jak dlouho trvalo, než se dospělo k nějakému skutečnému mezinárodnímu konsenzu ohledně toho, jak na tyto tragické zločiny reagovat. I po hrůzách holocaustu a změnách, jimiž od druhé světové války prošlo mezinárodní zákonodárství v oblasti lidských práv a mezinárodní humanitární právo, se svět ocitl téměř v naprostém rozkladu, když měl reagovat na případy, jako byly Kambodža, Východní Pákistán a Uganda v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století a Rwanda, Bosna a Kosovo v letech devadesátých.

V devadesátých letech se o těchto záležitostech alespoň vedla reálná debata, týkala se však pouze „humanitární intervence“, takzvaného „práva na zásah“ ve vojenském smyslu. O prevenci či méně extrémních formách účasti a intervence se téměř nemluvilo. Existovaly jen dvě možnosti: buď na místo vyslat námořní pěchotu, nebo nedělat nic. Globální Sever se na bojový pokřik „práva na intervenci“ zpravidla zmobilizoval, avšak globální Jih se po všech svých neblahých historických zkušenostech pochopitelně zdráhal akceptovat myšlenku, že velcí hráči mají právo takto se vměšovat. A tak jsme byli svědky hluboké nejednotnosti, nečinnosti a zoufalství, které si většina zde přítomných velmi živě pamatuje: pokaždé jsme prohlašovali „už nikdy více“, abychom se zanedlouho ohlédli a znovu, se směsicí hněvu, nepochopení a studu se sami sebe ptali, jak k tomu mohlo opět dojít.