Proč bychom si nezaplatili aneb konec pravého vodáctví v Česku?

Znáte tituly Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii a Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou autora Zdeňka Šmída?

Pro stoupence českého fenoménu jde v podstatě o povinnou literaturu, která nejen naučí základům, jak kormidlovat, nebo zásadám, jak se na vodě správně chovat, ale také popisuje taje vodáctví ve své nejsyrovější podobě.

Ale pozor, nováčci, kteří ještě na vodě v životě nebyli, se pak mohou tvrdě setkat s realitou. Z českého vodáctví se totiž vytratila charakteristická romantika, sounáležitost a respekt. Naštěstí ne všude a ne u všech.

Před deseti lety a nyní

Zkrátka a dobře, jako každý rok jsem se s partou známých vypravil na týden na řeku. Každý rok se kvůli pestrosti snažíme sjíždět jinou, záměrně se vyhýbáme oblíbeným řekám či úsekům, které jako magnet přitahují s čím dál sílící vodáckou turistikou čím dál větší počet lidí.

Letos jsme, i když neplánovaně, udělali výjimku. Osobně jsem si chtěl poprvé po zavedení regulace sjet horní úsek Vltavy, tedy z obce Lenora na začátek Lipna, kde se nachází panenská část Šumavy chráněná národním parkem. Tento úsek totiž nabízí onen kýžený klid a romantiku.

V tomto ohledu musím podotknout, že před několika lety zde zavedený regulační poplatek (nyní činí 300 korun za loď) a omezení počtu lodí denně, pro mě má smysl.

Před deseti lety, kdy jsem byl v těchto místech naposledy, bylo tábořiště v Soumarském mostě plné a řeka v tomto úseku natřískaná, nyní aby člověk živáčka pohledal.

Sice se z místní hospody večer vytratily charakteristické tóny z hudebních nástrojů a zpěv trampských písní, to si ale nakonec můžeme udělat sami. Jen kdybych doma nenechal tu kytaru....

Byznysové manýry ale začínají být i přes omezený počet vodáků v této části Vltavy patrné už i tady. Takzvané "vzdušné" jsme si už v kempech za několik málo let zvykli platit, v Lenoře nad placeným příjezdem k řece autem za účelem navázání lodi ve výši zhruba 40 korun už ale kroutím hlavou. Jde ale teprve o začátek...

Po sjetí horního úseku Vltavy nastává rozhodování, kam dál. Na spodní část pod hrází ve Vyšším Brodě se nám vůbec nechce, vlastně jsme si tento úsek vzhledem k jeho komercializaci a počtu lidí dávno zařekli.

Bohužel, na ostatních blízkých řekách jako je Otava nebo Blanice není dostatek vody, padne tedy demokratické rozhodnutí sjet si dva úseky v této části, a to Český Krumlov - Zlatá Koruna a Zlatá Koruna - Boršov nad Vltavou.

Jako houby po dešti

Převážíme lodě podél řeky z "Vyšáku" do Krumlova a částečně si oddychujeme. V kempech není tak natřískáno, lidí na řece není tolik, na oblíbených vltavských jezech se netvoří dlouhé fronty připomínající ruch Václavského náměstí. Možná je to tím, že je těsně před vypuknutím té pravé sezony.

To, že tuto řeku zcela pohltil byznys a duch vodáctví je ten tam, je ale i tak zřetelné.

Snad na každém kilometru toku je větší či menší občerstvení, počet kempů zde roste jak houby po dešti. Z obou stran řek vás pak lákají reklamní billboardy, a to nejen na kempy, ale třeba i pražská divadla.

Kanoi na osobním autě zde potkáte jen zřídkakdy. Vlakem už se také nevozí. Většina lodí na řece patří velkým půjčovnám, kteří vycítili potenciál rychle tekoucí řeky kolem rožmberských hradů a zámků.

Stejně jako vzniklé vodácké kanceláře, které sem natahaly pro "srdcaře" neoblíbené německé a holandské "kolegy", kteří kličkují řekou nevyzpytatelně stejně jako auto ve smyku. A nakonec na vás zařvou "Achój!". Sympatické či uširvoucí? Nechám na vás...

Bez koruny to nejde

Vše zmíněné vlastně ničí to pravé vodáctví, které začíná už při navazování lodi přemýšlením o tom, co vše si musím vzít, abych těch pár dnů na vodě přežil, kolik si vezmu lepení na mou starou "laminátku" atd.. 

Občerstvení a kempy na každém půl kilometru řeky a vodácké půjčovny totiž zcela vymazaly potřebu vodáků s sebou vozit loď, natož bagáž s jídlem, pitím, vařičem atd. Stačí jen měšec peněz.

A o tom to nyní je. Kdysi levná týdenní dovolená za několik málo tisíc korun na osobu, na níž jste byli téměř sami v symbióze s přírodou, se nyní může lehce přehoupnout přes částku 10 tisíc korun. O klidu či jistém druhu romantiky si ale vzhledem k rostoucímu počtu turistů můžete nechat zdát. Není lepší za ty peníze jet raději k moři?

Platí se vážně za všechno - za zmíněné vzdušné, příjezd nebo dokonce příchod k řece, rozšiřují se placená místa na stání vozů, platí se za dobíjení telefonů, ceny pití a občerstvení se různými triky ala automaticky započítaný kelímek do konečné ceny piva (jak ho asi účtují, když si ho dám do skla?) šroubují na úrovně, na které jsme zvyklí z centra Prahy.

A to možná pražským obchodníkům křivdím, za 25 Kč jistě nabídnou více než jen 2 deci čaje.

Zkrátka kam se hnete, tam z vás tahají "zlaťáky". Někomu to možná přijde normální, ale pro ty, co zažili vodáctví v Česku před deseti a více lety, jde o jedno velké znechucení.

Vždy si vzpomenu na sounáležitosti vodáků a ochotu obyvatel kolem řeky, kdy bylo možné si u zcela neznámých lidí nechat si na jejich zahradě pohlídat zdarma (či za obligátní flašku) lodě, kdy jsme si v tábořištích dávali společně do pořádku proděravělé laminátové lodě (zdarma), vzájemně je pak přenášeli přes nesjízdné jezy atd...

To na Vltavě už rozhodně nejde a nepůjde. Sorta nově příchozích turistů na řeku totiž neví, o čem vodáctví je. A obchodníci jim to ani nedovolí. Přišli by o zisky.

Doufejme, že se tento syndrom nebude šířit dále, a že v Česku zůstane mnoho úseků, kde se necháte v klidu a tichu a na své lodi unášet řekou, aniž by vás kdokoliv rušil. Ještě jich je naštěstí mnoho...

PS Nutkavost pána hlídajícího placené podélné stání na pražském nábřeží mě zkasírovat ve chvíli, kdy vidí, že jsem zastavil jen za účelem narovnání a dotažení popruhů obepínající kanoi, mě už jen rozesmála. Vlastně jsem si myslel, že jsem furt někde u Krumlova.