Utíkat nebudu

Dostal jsem příležitost se obhájit. Asi bych měl být vděčný. Ale upřímně řečeno, je to vlastně zbytečné. Soud už byl dávno vyřčen. Mediální smršť posledních 5 dnů mi nedává šanci tento soud jedním textem změnit. Přesto se o to pokusím, byť vím, že vedle mých argumentů bude stát deset dalších, najisto kritických.

Chtěl bych začít tím, že odposlechy jsou svinstvo, brutální a neuvěřitelný zásah do soukromí. Kdo je bez viny, ať po mně hodí kamenem. Kdo do telefonu občas na někoho či někomu nenadává, kdo mluví s někým a o něčem, co by nepotěšilo šéfa či zranilo partnera. Kdybychom přijali jako standard, že je normální "prodávat" a zveřejňovat soukromé hovory, rozpadala by se manželství ještě více než dnes a v běžných pracovních kolektivech by vládla nepřetržitá paranoia. Ale koho to zajímá u politika? Ten přece na soukromí nemá právo. Ve "veřejném zájmu" o něm máme právo vědět všechno. Nesouhlasím, ale pro účely textu tento předpoklad na chvilku přijmu.