S přístupem České republiky k paktu fiskální stability je to jako s půjčováním kružítka mezi žáky ve třídě: pokud ho jeden druhému nechce půjčit, mívá to dva důvody. Buď kružítko nemá, případně se bez něj zrovna opravdu neobejde, nebo chce spolužákovi sdělit, že ho tento pěkně otravuje a tím pádem mu nic půjčovat nebude. A vzhledem k tomu, že v případě evropské dohody o fiskální odpovědnosti ten první, tj. věcný, důvod neplatí (obsahově česká vláda deklaruje ve vztahu k rozpočtové politice stejné principy) lze stěží najít jiné vysvětlení, než je důvod druhý, ryze osobní. Takový vztyčený prostředníček v kultivované, diplomatické podobě.

Nelze ovšem tvrdit, že se kvůli tomu ČR dostává do izolace: proces evropské integrace je dlouhodobý a momentální postoj jedné vlády nemůže dramaticky ovlivnit přístup ostatních členů EU k celé zemi. Mnohem větší diskusi by tento postoj měl vyvolat u nás doma: co přesně tedy chce vláda Evropě sdělit? Jde o momentální taktiku? Vyjednávací pozici, kdy za konečný ústupek budeme něco chtít? Pokud je to takto, o jakou kompenzaci máme zájem? Nebo tím vláda definuje svůj principiální postoj k evropské integraci?

Zbývá vám ještě 70 % článku
Vyberte si přístup na míru Předplatné Hospodářských novin
HN mini
45 Kč první dva měsíce
Od 3. měsíce 229 Kč
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
HN roční
3290 Kč za rok
2 měsíce zdarma
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
Máte již předplatné? Přihlaste se