Politolog Znoj: Rok devátý byl skutečně rokem Václava Klause

Václav Klaus v předmluvě knihy Rok devátý, kterou ve středu představuje, hodnotí předešlé měsíce takto:

"Rok 2011 mne moc netěšil, a to určitě ne proto, že jsem se dožil kulatého, ne zrovna nejmladšího životního výročí. Dokonce ani ne proto, že mne pár měsíců trápil zánět Achillovy šlachy, který mne brzdil v mých sportovních radostech. Spíše z velmi pozorného vnímání toho, co se děje v naší zemi, v Evropě a snad i v celé západní civilizaci,"

U nás si nepřetržitě podkopáváme vnitřní soudržnost země, národní pospolitost, schopnost jít společně za určitým cílem permanentním rozhádáváním naší politické scény, mediální agresivitou, hlasitými požadavky dobře organizovaných profesních skupin (počínaje lékaři na počátku roku, konče piloty v jeho závěru), nekonstruktivním přístupem různých věčných revolucionářů a disidentů (všeho druhu), kteří se stále nechtějí pohybovat v systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky a přes svou siláckou a populistickou kritiku nenabízejí žádnou alternativu – pouze 22 let chtějí pro sebe samé nejrůznější privilegia, protože mají pocit, že si je díky své výjimečnosti zaslouží."

A jak naopak hodnotí působení Václava Klause politologové a čtenáři? Oslovujeme je s těmito otázkami:

Jaký byl rok devátý Václava Klause? Tedy jinak řečeno - jak hodnotíte kroky Václava Klause v posledním roce? Je podle vás patrný nějaký posun v jeho vyjádřeních? A co od něj čekat v posledním, roce desátém?

Do tohoto okna můžete vložit svůj názor. Odpovědi budeme postupně níže zveřejňovat.

Josef Mlejnek, politolog

Nelze říci, že by rok 2011 byl pro Václava Klause zrovna šťastný. Na jaře konečně dosáhl toho, po čem celý život toužil: světového věhlasu. Avšak díky aféře s chilským perem.

Krize eura a Evropské unie mu sice mohla poskytnout zadostiučinění, důkaz, že jeho kritika je správná a že se jeho kritici tudíž fatálně mýlili. Ale nelze si nevšimnout nejistoty, kterou krize v samotném Václavu Klausovi vyvolává, byť se jí pochopitelně snaží zakrýt. Ukazuje se totiž, že jde zčásti o krizi kapitalismu jako takového, a tedy o krizi systému, na jehož obhajobě Václav Klaus vybudoval své životní názorového postoje. Vnitřně rozporná je už dlouhou dobu též samotná Klausova kritika EU, neboť staví-li do popředí obhajobu národního státu, nutně se tak implicitně vyslovuje pro obranu bariér, potenciálně brzdících hladké fungování celoevropského jednotného trhu.

A doma? Doma se mu teď před očima, konkrétně u soudu, definitivně rozkládají Věci veřejné, strana, s jejíž pomocí rozehrával a i nadále hodlal rozehrávat vnitropolitické hrátky a jejíž politiky veřejně chválil. Možná mělo jít i o základ budoucí „Klausovy strany“, o níž se již dlouho hovoří. Tak jako tak, základy se nyní hroutí a Václav Klaus začíná tápat.

Milan Znoj, politolog

Minulý rok lze vskutku označit za rok Václava Klause. Stal se nejsilnějším mužem české politiky, který si vydobyl více moci, než měl kdy Václav Havel, nebo on sám v předchozím funkčním období. Václav Klaus začal dominovat vládě. Pravicovou vládní koalici si vzal od počátku za svou. Když loni hrozil její rozpad, ujal se role koaličního mentora a vládu zachraňoval způsobem, který Ústava nepředpokládá. Dále pokračoval v konfrontaci s Ústavním soudem a když ÚS zrušil zákon o úpravě stavebního spoření, obvinil jej veřejně z toho, že se pohybuje mimo Ústavu. Především ale ovládl postoje vlády ve vztahu k EU a pomohl udělat z ČR bludný kořen Evropy.