Když v půli devadesátých let Václav Klaus propagoval uzákonění povinně vyrovnaného rozpočtu, nenašel dost pochopení. Důvody mohly být dva: politickým stranám bylo jasné, že by pak nemohly populisticky rozdávat z bohatství, které ještě nebylo vytvořeno. Patřil jsem mezi ty, kteří měli k odmítnutí jiný důvod: bylo by to plácnutí do vody. Takový zákon by byl stejně pošetilou deklarací jako bombastické vyhlášení, že socialismus byl u nás vítězně dobudován (Antonín Novotný, 1960), anebo sebevědomé prohlášení, že polistopadová transformace ekonomiky byla úspěšně dokončena (Václav Klaus, 1994). Jaká sankce by hrozila za jeho porušení? Kdo by ji komu ukládal? Stát státu?

Někteří členové EU porušovali maastrichtská kritéria - podobně právně nicotná. Sankce bylo totiž možné odvrátit. Odvraceli je i Francouzi i Němci. Byly to trapné doklady hrozícího úpadku unie. Dnešní krize je příležitostí tento úpadek přiznat a propříště odvrátit. Proto nyní sami přestupníci přicházejí s návrhem mechanismu, který by odvrácení sankcí vyloučil. Evropský soudní dvůr by byl konečnou instancí, kterou by nebylo možné jakkoli politicky "ukecat".

Zbývá vám ještě 80 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se