Svůj osobní citový účet s Václavem Havlem jsem si pro sebe uzavřel v pondělí v podvečer, v té tříhodinové frontě od Betlémské kaple k Pražské křižovatce a během deseti sekund před prezidentovou rakví. Ne že bych pak už úplně okoral, ale jen jsem si přál, aby to bylo celé za námi, aby v pátek přiletěl s Clintonovými Lou Reed, zahrál Perfect Day, jako v roce 2002 při rozloučení v New Yorku, a já už mohl na Václava Havla jen s velikým vděkem vzpomínat.

Vlastně mi to do té chvíle připadalo jako - předem se omlouvám, pokud vám to přijde nepřípadné - vlastně "šťastná smrt" smířeného nemocného muže, který zemřel ve spánku na svém Hrádečku, po boku své ženy, vyrovnaný se svým životem a rozloučený s přáteli i dalajlamou. Smrt, která se - znovu se omlouvám - dlouho čekala, takže to přes všechen smutek, který nás zaplavil, nebyl polský šok, když v dubnu 2010 během chvíle zahynul prezident s půlkou elity své země.

No a pak se to začalo nějak celé komplikovat. Najednou se to valilo ze všech stran: když jsem v úterý v patnácté minutě Událostí viděl "exkluzivní záběry" černých hřebců vybraných k tažení lafety s ostatky prezidenta a z Facebooku se valily výzvy k účasti na "trucpohřbu", tedy středečním smutečním pochodu od Křižovatky na Hrad, či k okamžitému podpisu za přejmenování ruzyňského letiště na Václav Havel Airport, začalo mi být už trochu mdlo.

Čímž vůbec nezpochybňuju, že se to všechno dělo jen a jen z dobré vůle, z velké úcty, ze snahy naplnit v mimořádné chvíli veřejnou službu. Jenže po stovkách virtuálně sváděných soubojů na všech sociálních sítích, jsem asi správně vytušil, jak to bude celé vypadat dál.

Že se to celé nějak zas v nejlepších tradicích soubojů Pravdolásky a Klausolásky (děkuji za termín Eriku Taberymu) zvrhne, že se v nastavené atmosféře "Kdo nepláče, není Čech" za chvíli dostaneme do klasických klišé, že se každou chvíli zjeví první skupina "Nedovolme mluvit Václavu Klausovi, zneuctít projevem památku Václava Havla" a že to celé skončí ve zvláštní křeči.

K čemuž nakonec bohužel přispěly i Hospodářské noviny svým středečním otvíracím titulkem, který - přiznejme si to - vůbec neodráží smutnou ironii ve výroku Karla Schwarzenberga navedeného navíc naší otázkou. Protože to, co se děje dnes, je skutečně jistou ironií dějin, ale určitě to nemá být další výzva k dalšímu kolu občanské války. Jen to tak bohužel z toho titulku vypadá.

Zbývá vám ještě 50 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 159 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
Máte již předplatné?
Přihlásit se