Jako rána do obličeje dveřmi v průvanu

Tak jsme se dozvídali strašné zprávy o smrti velkých osobností, které nám připravovaly cestu ke svobodě a ukazovaly krásu člověka v hnusné době: Jacek Kuroń a Czesław Miłosz, Bronisław Geremek a Leszek Kołakowski. Každý z nich byl příkladem "života v pravdě", učil, jak zůstat té pravdě věrný.

Václav Havel byl věrný pravdě navzdory všeobecnému konformismu a prolhanosti. Byl spisovatelem a disidentem, angažoval se v opozici, psal divadelní hry a eseje. Byl v tom téměř dokonalou jednotou. Jeho život byl jako filmový scénář, či dokonce celé drama, kdežto jeho dílo bylo realizací povinnosti intelektuála, který se nechce poklonit Césarovi.

Zamýšlel se (rok 1983), kdo jsou spisovatelé-disidenti. Odpovídal, že jsou to jen lidé, kteří říkají nahlas to, co všichni ostatní vědí, jen se to bojí říci nahlas. "Disidenti" - i když myšlenka, že by měli být nějakým svědomím národa, je pro ně přímo nesnesitelná - promlouvají za ty, kteří mlčí. Nasazují vlastní krk tam, kde se ostatní bojí. Havel říkal: "Každé opravdové umění je disidentské."

Nikdo nepopsal hnijící komunismus tak přesně jako Havel v dopise Husákovi (1975) a disidentskou filozofii v eseji "Moc bezmocných" (1978). V ní obsáhl podstatu myšlení a činnosti disidentů ve střední a východní Evropě.

Proti stereotypům

Dílo a život Václava Havla je syntézou skromnosti a hrdosti, neústupného hrdinství a autoironického sarkasmu. Byl oproštěn od pýchy, nenávisti a fanatismu. Zároveň se bouřil proti diktatuře a stereotypům doby, byl také ve stálém sporu s konformismem spoluobčanů.

Nebyl ani levicový, ani pravicový. Konzervativní úcta k tradici a kontinuitě mravních ctností se v něm mísila s duchem věčného rebela.

Zavrhl pokušení svobody v exilu, místo toho zvolil mnohaletá vězení; byl ušlechtilý a tolerantní, analyzoval "anatomii nenávisti", zavrhoval "divokou lustraci".

S polskými přáteli se stýkal od roku 1978. Nedávno jsem popisoval naše první setkání na Sněžce, kam z polské strany dorazili: Jacek Kuroń, Jan Lityński a Antoni Macierewicz, a z české: Havel, Marta Kubišová a Tomáš Petřivý, mladý kluk, který krátce nato zemřel za nevyjasněných okolností. Havel po letech vzpomínal, že jeho, "notorického antituristu, přinutili (StB), aby se pětkrát vyškrábal na Sněžku".

Havel měl v Polsku řadu přátel. S některými je zvěčněn na společných fotografiích. V roce 1999 - na desáté výročí "Gazety Wyborczy" - byl Havel jmenován Člověkem Gazety Wyborczy. Havel byl častým hostem na stránkách našich novin. Byl naším autorem a přítelem.

Jeho hry a eseje byly vydávány nejdřív mimo cenzuru a později oficiálně, hry byly vystavovány nejdřív v "bytových divadlech", pak na divadelních jevištích. Jeho jméno bylo uvedeno - samozřejmě s jeho souhlasem - v seznamu členů redakce polského nezávislého čtvrtletníku "Krytyka".

Havel byl vlastencem a státníkem, kritickým euronadšencem a nepřítelem etnického nacionalismu. Ale především byl nepřítelem diktatur a obhájcem pronásledovaných po celém světě: v Barmě, na Kubě, v Číně - všude.

Souboj s Čecháčkem

Jeho zvolení prezidentem v důsledku sametové revoluce bylo přijato s nadšením v Československu a s radostí v Polsku. Ale záhy se idol davů stal předmětem útoků, pořádaných šosáckým houfem plným nenávisti k jinak přemýšlejícím, který Havel nazývá "Čecháčkem".

"Čecháček" volal: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak Slováků - a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Po roce 1989 se Čecháček dal na antievropanství.

Podle Havla "je to v podstatě tentýž vztah ke světu: Proč se máme s někým radit, proč máme někoho poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat, co nám je po jejich technických normách. (...) My si přece vystačíme sami - to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality."

Ale pozor - říká Havel - Čecháček si dovoluje vystrkovat růžky a posléze volat bojová hesla jen tehdy, když za to nic nehrozí; má-li naopak proti sobě mocného a krutého protivníka, stáhne se a je k němu dokonce servilní.

Havel se nehodil do současné politiky. V poslední době se mi přiznal s úsměvem: "Odkdy jsem přestal být prezidentem, moje popularita rychle roste."

Tento disident a vězeň poznamenal svou politickou dobu: zavedl nový jazyk mravních principů braných vážně. Byl popřením vychytralosti, pletichářství a kariérismu.

Byl jak i homo politicus, tak homo religiosus. Z tohoto hlediska se díval na život a na smrt. Opatrně používal patos, ale v těžkých časech řekl památnou větu: Je lepší nežít vůbec než žít bez cti."

Nepochybně jsi opustil svět, který je jiný, než jsi ho nalezl. A Tvoje dědictví bude opatrováno mnohými lidmi v mnoha částech světa. To jediné Ti mohu, drahý Vašku, slavnostně slíbit.

Adam Michnik
přítel a šéfredaktor polského listu Gazeta Wyborcza

Mezititulky a zkrácení IHNED.cz/HN. Text vychází v ponděním vydání listu Gazeta Wyborcza

Jiřina Šiklová: Ta zvláštní úzkost v hlase

Milan Uhde: Za svůj program nasazoval zdraví i život

Petr Pithart: Praktický idealista

Nekrolog Erika Taberyho: Zemřel Václav Havel

Osobnosti o Havlovi: Kompas toho, jak se máme chovat

Dominik Duka: Mému příteli V.H.

Ondřej Trojan: Drahý pane prezidente, milý Václave

Tomáš Sedláček: Přijďte se rozloučit s Václavem Havlem

Jiří Černý: Waits a Havel - spřízněni rockovou hudbou

Čtenáři o Havlovi: Ukázal, jak být dobrým prezidentem

Jan Ruml: Životní úvratě a závazek pro ty, kdo žijí

Jindřich Šídlo: Tento národ nezměním. Jsem ochoten sloužit, dokud budu schopen, říkal Havel