Ačkoli pro příčiny tohoto rozdělení neexistoval jednoznačný výklad, říkali jsme jim důsledky Jalty a Postupimi, kde si představitelé zúčastněných mocností údajně rozdělili Evropu na sféry vlivu. Václav Havel patřil k těm, kdo se s tímto rozdělením nikdy nesmířili a pustili se do zápasu, který vedl k postupnému, ale nakonec úspěšnému překonání pomyslné dělící zdi, která byla ve skutečnosti až příliš reálná. Mnozí lidé na Východě i na Západě pokládali ten zápas za marný, někteří jej neváhali dokonce zesměšňovat. Ani pro mě nebyly jeho obrysy hned pochopitelné.

Za otevřenou společnosti

Poznal jsem se s Václavem Havlem a spřátelil se s ním v roce 1959 na setkání mladých spisovatelů na Dobříši. Hájil tam principy kulturní paměti, konkrétně odkaz básníků, malířů a teoretiků Skupiny 42, kterou moc vyřadila z dějin a potlačovala její dědictví, a to z důvodů utilitárně politických. Vypadalo to, že je o tom rozhodnuto navěky.
O něco později už jako člen Svazu spisovatelů usiloval Havel o to, aby za členy svazu mohli být přijímáni autoři prací existujících pouze v rukopise. Byla to snaha legitimizovat nonkonformní a zakázané spisovatele v situaci, kdy nakladatelství byla výhradně v rukou státu a podléhala přísné cenzuře. Ani tehdy se nezdálo, že by svazové stanovy mohly něco takového připustit. V roce 1968 se Havlovi a jeho přátelům podařilo nejen otevřít svaz spisovatelům všem, kdo dosud nesměli publikovat, ale pokusili se změnit celou společnost ve společnost otevřenou.

Zbývá vám ještě 70 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se