Eurozóna má jen mizivou šanci

Zdá se, že krize v eurozóně dosahuje vrcholu, když Řecko balancuje nad propastí státního bankrotu a neslavného odchodu z měnové unie a nyní se na pokraji ztráty přístupu na trhy ocitla také Itálie. Problémy eurozóny jsou však daleko hlubší. Mají strukturální charakter a silně ovlivňují nejméně čtyři další ekonomiky: irskou, portugalskou, kyperskou a španělskou.

V uplynulých deseti letech byly takzvané státy PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) v eurozóně spotřebiteli první i poslední instance, když jejich výdaje přesahovaly jejich příjmy a jejich běžné účty vykazovaly stále vyšší schodky. Jádro eurozóny (Německo, Nizozemsko, Rakousko a Francie) naopak představovalo producenty první i poslední instance - tyto země měly výdaje nižší než příjmy a na jejich běžných účtech se hromadily stále větší přebytky.

K těmto vnějším nerovnováhám přispívalo od roku 2002 také silné euro, stejně jako rozdíly v reálných směnných kurzech a konkurenceschopnosti uvnitř eurozóny. Jednotkové náklady práce v Německu a dalších částech jádra klesaly (neboť růst mezd zde byl pomalejší než růst produktivity), což vedlo k reálnému znehodnocování a zvyšování přebytků na běžném účtu. V Irsku a Španělsku se zhroutily soukromé úspory a bublina na trhu nemovitostí přiživovala přehnanou spotřebu, zatímco v Řecku, v Portugalsku, na Kypru a v Itálii byly příčinou zhoršující se vnější rovnováhy nadměrné fiskální schodky.