Vzpomínky na Martina Jirouse. Hlavně, aby nezmizela radost

Josef Rauvolf: Za právo říkat, co chce

Přestože jsem Martina znal již před rokem 1989, nedocházelo mi tehdy, jak moc je pro mě důležitý. Vše jsem si uvědomil až po letech, kdy mi bylo jasné, že nebýt jeho osobního nasazení, oběti, v tom nejhlubším slova smyslu, vše by nejspíš bylo jinak. Hůř.

Uvědomoval jsem si to, když jsme spolu točili, když jsem s ním dělal rozhovory, když jsme se viděli nebo jsem si četl jeho texty.

A tuším, že se teď budou skloňovat klišé o bojovníkovi proti komunistické diktatuře, o undergroundu a podobně, Martin ale především bojoval za svou vlastní svobodu, za právo říkat a psát si to, co chce. A tak také žil, se vším všudy... a psal, jak teoretické studie, tak nádherné básně.

Již několik let jsme se domlouvali, že napíšu jeho životopis, a když jsem jej v pátek viděl číst své básničky v Arše a krátce jsme spolu mluvili, opět jsme si knihu připomněli. Navždy nedopsanou, jsou zde ale jeho básně, texty, a osobní příklad.

Jen se trochu bojím, že zůstane bez následovníka...

Josef Rauvolf je publicista a překladatel. Před rokem 1989 pracoval jako domovník, věnoval se překladům zejména beatnické literatury a spolupracoval s Jazzovou sekcí.

Jan Macháček: Hlavně, aby nezmizela radost

Byl to člověk, bez kterého by český underground v sedmdesátých letech nevznikl, a pokud ano, bylo by to něco úplně jiného. Jirous přesvědčil "Plastiky" i jiné hudebníky, že nemá cenu jako ostatní kapely přepisovat své anglické názvy do češtiny a nechávat si cenzurovat texty jenom proto, aby mohly zůstat v oficiální sféře. Povzbuzoval je v tom, aby si našli práci jinde a hudbu dělali bez kompromisů.

Jirous byl nenahraditelný také tím, že inicioval propojování skupiny mániček - mladých, dlouhovlasých lidí, kteří měli zpravidla jen učňák - s lidmi z disentu. S intelektuály, kteří byli po roce 1968 vyhození z práce. Právě spojení těchto dvou odlišných světů vytvořilo unikátní kvalitu.

Byl velmi tvrdý na sebe i své okolí, ale zároveň měl velký smysl pro humor. Obdivoval jsem, že i v podnapilém stavu byl schopný naprosto přesného myšlení a ironie. Ztělesňoval Klímovské heslo "Nesrat se se životem", čemuž odpovídala i jeho životospráva. Jeho oblíbená věta zněla: "Hlavně, aby nezmizela radost". Rád zdůrazňoval, že by se člověk neměl brát jenom vážně.

Jirous je také obrovský hrdina, byl to on, kdo ze všech disidentů sedmdesátých let byl nejdéle zavřený, v součtu skoro devět let. Což je dokonce porovnatelné s rozsudky z padesátých let. Jestli se ještě pohřbívá na vyšehradském Slavíně, tak on by tam určitě měl mít své místo. Stát by mu ho měl zakoupit.

Jan Macháček je hudebník a novinář. Byl členem hudební skupiny Plastic People of the Universe a působí jako kytarista skupiny Garáž.

Petr Hruška: Opravdový básník, opravdový člověk

Magorova poezie, to velký pokus s celým svým jménem opravdu vstoupit do textu tak, jak se vstupuje do hospody nebo do kostela, tedy pro vlastní slabost a vlastní sílu... Magor básně nejenom tvořil, ale potom s nimi (a v nich) i nepohodlně žil a skrze ně mluvil s ostatními. Proto mají ty básně tak často charakter výzvy, zvolání, kletby nebo modlitby a přání, proto jsou hojně připsány konkrétním lidem, jsou vždy k někomu napřaženy v oslovení, hádavém nebo vděčném. A proto bývaly samotným autorem tak neúnavně čteny a křičeny u stolů i na nich.

Vážím si velice toho, jak se Magorovy básně nedají recitovat v nějaké načesané chvilce, jsou živou a drsnou součástí slovníku, psány tak, aby mohly být uplatněny při hádce, vyznání či usmíření, a kdo Jirouse znal, ví, že takto uplatňovány vskutku byly.

O pravdě toho moc nevím. Ale cítím opravdovost a vím, že česká literatura nemá mnoho takto opravdových lidí, jako byl Magor nebo před necelými dvěma lety zesnulý Honza Balabán - ostatně jeden mi vždy trochu připomínal druhého. Jsem šťastný, že jsem je poznal.

Petr Hruška je básník, scenárista, literární historik a vědec.

Jan Brabec: Dát smysl mrtvolnému času

V časech normalizace a obecného zmaru dokázal vdechnout celému tomu našemu „uměleckému“ počínání v takzvaném undergroundu smysl a navzdory mrtvolnému času probouzel v nás vlastně živý zájem o věci kolem.

Zkrátka že život nehledě na komunisty a jejich represe běží ve své neuvěřitelné bohatosti a jedinečnosti dál. A že má smysl o něm zpívat a hrát. Jenže ten smysl měl podle Martina hodnotu jen v okamžiku, kdy není jen pouhou hříčkou zábavy ale představuje něco trvalejšího a hlubšího. Tedy osobně za svá slova či hudbu ručit. Zkrátka děj co děj trvat na svém přesvědčení a nenechat se uplatit nějakou jednoduchou režimní nabídkou.

Nám opovrhovaným a často komunisty tísněným „máničkám“ tak vlastně vtisknul pocit nějakého sebevědomí, tedy že se nemusíme někde hrbit při komunisty nařízených tzv. přehrávkách ani se na povel stříhat dlouhé vlasy či měnit anglické názvy, ale že můžeme hrát podle svých představ a tužeb naprosto svobodně. Ale nejen to: díky jeho zájmu a osobnímu příkladu jsme vlastně - jako tehdy hodně mladí lidé - získávali i nějaké povědomí o tom, co jsou lidské hodnoty vůbec. Jako je lidská svoboda, vzájemná sounáležitost, přátelství, statečnost a solidarita.

Celý ten tehdejší tvůrčí kvas tak získával nejen na vlastní neopakovatelné osobitosti, ale i na jisté vážnosti. Navíc šlo - především díky jeho ochotě ustát se vztyčenou hlavou veškeré příkoří - o skvělé nikdy nekončící dobrodružství plné radosti a objevů. Tím že trval po celý život na svém, se tak stal pro mnohé z nás obrovským příkladem odvahy a jisté vůle k pravdě. Jeho odchodem tak možná končí celá jedna éra nejen veskrze autentického přístupu k umění, ale i k životu vůbec.

Jan Brabec je hudebník a novinář, byl bubeníkem skupiny Plastic People of the Universe. Nyní vede skupinu Domácí kapela.