Před dvaceti lety se v Československu uskutečnil první hovor z mobilu

Ve skutečnosti to není dvacet, ale jen patnáct let od prvního hovoru uskutečněného z mobilního telefonu v Česku. Teprve v roce 1996 totiž tehdejší EuroTel (dnes Telefónica) spustil mobilní síť dnešního standardu GSM a ještě téhož roku dostal konkurenci v podobě společnosti RadioMobil (dnes T-Mobile).

Telefony před nástupem GSM byly z dnešního pohledu neobyčejně legrační, protože se nevešly nejen do kapsy, ale ani do menší aktovky. Nosit je s sebou bylo spíš za trest a nadto se tím člověk stával terčem posměchu. Patřily k tehdejším pochybnějším podnikatelům a manažerům stejně jako příslovečné fialové sako, bílé ponožky a falešné rolexky.

To se mělo rychle změnit. Koncem roku 1995 u nás bylo pětačtyřicet tisíc uživatelů oněch neohrabaných mobilních telefonů. O rok později byly telefony zřetelně méně neohrabané a uživatelů dvě stě tisíc. Na konci roku 2000, v němž se na trhu objevil jako třetí operátor Oskar (dnes Vodafone), už mobil používalo 4,3 milionu Čechů. Dnes je to teoreticky ke 14 milionům, tedy o dost víc, než kolik má ČR obyvatel včetně kojenců.

Operátoři totiž neevidují telefony, ale aktivované SIM karty, což je podstatný rozdíl. Hodně lidí si z různých důvodů kupuje nové a nové předplacené karty, na přechodnou dobu si je pořizují cizinci; leckdo však skutečně má dva i více telefonů, čímž se vyváží i to, že občas přece jen narazíte na člověka, který ani v roce 2011 nemá žádný.

Ale to se nestává často. Mobily pronikly napříč generacemi i příjmovými skupinami. Dávno se zapomnělo, že jsme je kdysi ztotožňovali se zbohatlíky a dělali si z nich legraci - z telefonů i jejich majitelů. Máme je všichni, přestože nejsou levné a zpravidla se musíme trochu uskrovnit jinde, chceme-li si dopřát použití telefonu naplno.

Z hlediska operátora patří k nejdůležitějším ukazatelům tzv. ARPU (Average Revenue Per User), tedy částka, kterou jim v průměru zaplatí jeden zákazník. Ta trvale klesá, protože služby přece jen pomalu zlevňují. Dnes se pohybuje mezi čtyři a pěti sty korunami měsíčně, což nevypadá tak zle, ale opět - je to vztaženo na hypotetických čtrnáct milionů uživatelů.

Češi platí víc než ve zbytku Evropy

Skutečná průměrná velikost díry v peněžence, kterou propadnou peníze k operátorům, je tedy téměř dvojnásobná a to už není málo v zemi, kde medián hrubého platu je někde kolem dvaceti tisíc. Mimochodem, české ceny za mobilní služby patří v Evropě k vyšším (i když vzhledem k zmatkům s mnohostí rozličných tarifů a způsobů přepočtu není těžké ukázat opak, jestliže o to někdo stojí).

Proč jsme také ochotni platit za služby, které - ruku na srdce - často zas tak moc nepotřebujeme? Protože potřebovat a chtít není totéž. Ano, ale proč je tedy chceme?

Především - nejsme v tom sami, obliba mobilních telefonů není nic specificky českého. Nepřesně se často říká, že ČR patří ke světové špičce co do množství mobilních telefonů na osobu, viz výše zmíněných čtrnáct milionů. Je to pravda jen tehdy, definujeme-li špičku trochu šíře - podle aktuálních statistik jsme někde mezi 15. - 20. místem.

I to je hodně, víc, než by odpovídalo ekonomické výkonnosti země, takže lze konstatovat, že jsme národ technologických nadšenců a hračičků. Svou roli jistě sehrálo i to, že v devadesátých letech stále ještě přetrvával nedostatek pevných telefonních linek. Mnozí tedy přeskočili z éry beztelefonní rovnou do éry mobilně telefonní a už tam zůstali.

/Celý článek "Mobil jako znak naší identity" najdete v pondělních Hospodářských novinách./