Cesta do Berlína a zpátky

Do kanceláře jsme dorazili v domluvený čas, jednání začalo. Asi po dvou hodinách registruji šum a nepokoj na chodbách. Přerušili jsme rozhovor – a od tohoto okamžiku se všechno změnilo. Všichni civíme na malou obrazovku televize v zasedačce: Německý zpravodajský kanál ARD vysílá zvláštní zpravodajství. Jako by Orson Welles pustil do světa další díl své známé rozhlasové mystifikace o invazi mimozemšťanů. Tentokrát to bohužel nebyla mystifikace. Nevěřícně jsme zírali na obrazovku, kde letadlo protnulo jednu z budov newyorského WTC. Nikdo nic neříkal, bylo ticho. Pak přišel pláč a zoufalství.

Někteří kolegové vyběhli ven a vrhli se k telefonům. A spustil se zmatek. Už jsme nebyli schopni pokračovat v jednání, někteří z nás seděli tiše, nic neříkali, nepřítomný pohled upřen někam do dálky, jiní chodili sem a tam. Nikdo se nikoho na nic neptal, chodili jsme kolem sebe a o tom, co jsme viděli, jsme nemluvili, nesdíleli jsme ani pocity. Emoce byla tak silná, že jsme nebyli schopni se odosobnit. To ale nebylo všechno. Záhy dorazila další šokující zpráva, že další letadlo narazilo do druhé věže „dvojčat“ a další letadlo to zamířilo do Pentagonu.