Z Norska: Minulost je teď jako cizí země

Ani ta nejzářnější budoucnost totiž nemůže vynahradit skutečnost, že žádné cesty nevedou zpět k tomu, co bylo předtím - k nevinnosti dětství nebo ke dni, kdy jsme se poprvé zamilovali. Cesta zpět nevede ani k vůni červenců, kdy jsem jako malý kluk skákal z balvanu do ledově chladné roztáté vody v jednom norském fjordu. Nevede ani ke chvíli, kdy jsem jako sedmnáctiletý stál s deseti franky v kapse u přístaviště ve francouzském Cannes a díval se, jak dva urostlí muži v idiotských bílých uniformách veslují v člunu a převážejí jakousi ženu a jejího pudla z jachty na břeh. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že rovnostářská společnost, ze které jsem vzešel, není pravidlem, nýbrž výjimkou.

Chladná hlava i vroucí srdce

Mnoho let se zdálo, že se v Norsku nic nemění. Člověk mohl na tři měsíce odjet, cestovat po světě, zažít tam státní převraty, atentáty, hladomory, masakry a tsunami a po návratu domů zjistit, že jedinou novou věcí v novinách je křížovka. Byla to země, v níž měli všichni lidé zajištěny hmotné potřeby. Politický konsensus byl ohromující a debaty se zaměřovaly především na to, jak dosáhnout cílů, na kterých se všichni shodovali. Ideologické rozkoly vyvstávaly pouze ve chvílích, kdy do země začala pronikat realita okolního světa a kdy se národ, jenž se až do 70. let skládal převážně z lidí se stejným etnickým a kulturním původem, musel rozhodnout, zda by se jeho novým občanům mělo umožnit nosit muslimský šátek a stavět mešity.