Děkuji moc, není zač!

Proč sami umenšujeme a do jisté míry znevažujeme hodnotu svého daru nebo pomoci? Proč říkáme "není zač", když evidentně je za co děkovat, protože dávat takový dar, za který není třeba děkovat, opravdu nikdo nedává rád.

Takže my někomu koupíme cenný dárek, on řekne děkuji moc, a my ho poopravíme a řekneme, "prosím tě, není zač" a on nebo ona nás začne přesvědčovat, že vlastně je za co děkovat, a my, že ne, a on že nás to přece muselo stát plno peněz a času to sehnat; a my pokračujeme v rituálu, že je to přece taková maličkost a že to vlastně dávám kvůli tomu, že mi dělá radost jen radost obdarovaného a že jsem vlastně já ten, co má radost, radost dávat. Radost, že jsme se trefili do radosti obdarované osoby. Přitom ekonomická logika by měla velet něco úplně jiného, opačného. Proč tyto (nelogické?) rituály?