Evropa nutně potřebuje plán B

Evropská unie byla uvedena v život tím, co Karl Popper nazýval rozdrobeným sociálním inženýrstvím. Skupina prozíravých státníků, inspirovaných vizí Spojených států evropských, si uvědomila, že ideálu se lze přiblížit jedině postupně, stanovováním omezených cílů, mobilizací politické vůle potřebné k jejich dosažení a uzavíráním smluv, jež od států vyžadují, aby se vzdaly suverenity jen v takové míře, jakou politicky unesou. Právě tak se poválečné společenství uhlí a oceli proměnilo v EU - krok za krokem, s vědomím, že každý posun je neúplný a že ve vhodnou chvíli budou nutné další kroky.

Tvůrci EU generovali potřebnou politickou vůli poukazem na vzpomínky na druhou světovou válku, na hrozbu, již představoval Sovětský svaz, a ekonomické přínosy silnější integrace. Proces čerpal síly ze svého vlastního úspěchu, a když se rozpadl Sovětský svaz, výraznou vzpruhu mu přinesla vyhlídka na znovusjednocení Německa. Německo si uvědomilo, že k opětovnému spojení může dojít jedině v kontextu silnějšího sjednocování Evropy, a bylo ochotné za to platit. Němci pomáhali usmiřovat protichůdné národní zájmy kladením extra porcí na stůl a postup evropské integrace dosáhl svého vrcholu Maastrichtskou smlouvou a zavedením eura.