Němá suverenita obrazu

Letošní ročník ukázal, že zase ne tolik. S výjimkou artistního Pedra Almodóvara, který se opájí vizualitou možná nejvíce malířskou a film mu slouží jako cesta k jisté barevné a tvarové dokonalosti, a Stromu života Terrence Malicka, jehož filmové obrazy, podobně jako u pozdního Larse von Triera, vycházejí ze silného hudebního pocitu, se mezi novými filmy "bijáků" příliš neurodilo.

Většina tvůrců dál využívá filmového obrazu jako média vyprávění, které stále více vychází z literatury než ze samostatného obrazového myšlení. Film jako by se nemohl vymanit z područí psaného textu a byl jen jeho působivějším převodem. Ostatně tak jako celý multimediální aparát zvuků a všemožných efektů. Film se pořád nejprve píše a potom, podaří-li se, filmuje.